
11 823
Milá současná,
mám rozečtenou knížku, kterou mi-tobě-nám zapůjčil Jan. Její hlavní postava, které v mnohém rozumím, si v tíživé noční chvilce spočítá, kolik dní průměrně žije běžný člověk.
– Kolik jsem jich už promarnila? Ptá se poté sama sebe.
Je mi to blízké. I já se sama sebe ptám.
– Kolik z těch dní, které jsem tu na světě, jsem již promarnila?
„Pár“ jich už bylo.
Vnímám to tak.
Obtíže mi činí odpustit si zvláště období dospívání.
V tom období jsem hodně času proležela ve svém pokojíčku (v tísnivějších chvilkách dokonce ve ztemnělém).
Nicnedělání.
„Pře-přemýšlení.“
Ach, jaké to bylo plýtvání, myslím-myslíš-myslíme si dnes.
Jakou lítost dnes pociťujeme nad tím, jak jsme žily, a co vše jsme prožít mohly, a neprožily.
Později jsem se to všechno snažila dohnat.
Work hard, play hard.
Přidej, zažij, a honem další…
Jen, aby mi nic neuniklo.
Přešla jsem od jednoho extrému k druhému.
Můj život byl plný.
Byl ale i naplněný?
Zcela jistě byl rychlý, intenzivní a… vyčerpávající.
Tudy tedy ne – vím-víš-víme už.
Kudy však?
Následkem předchozího dnes neumím/e odpočívat, vypnout…
Jan říká: „Ty jsi zase můj malý robot, viď.“
Postupuji, častěji vyhledám to, co mě zpomaluje tak, že je mi u toho dobře.
Následkem předchozí dnes také přehnaně tlačím na to, abych na to „kudy“ přišla.
Neboj se, časem se to dozvíš, Terezo, opakuji si ve vlídných chvilkách.
Vzpomínám v té souvislosti na to, jak jsem se ještě jako dítě občas zadívala do jednoho bodu na zdi ve společném dětském pokojíčku a zdálo se mi, že vidím hluboko skrze něj, ale že se zároveň v-š-e v tom daném bodě pokoje nachází. A cítila jsem, že nepotřebuji nikam jezdit, abych poznala svět – že celý svět už znám a mám jej v sobě.
To bych si dnes také přála zažít.
To uklidnění, to vědomí.
Pak bych těch 11 823 dní, které už jsou za mnou-tebou-za námi, mohla za námi skutečně nechat.
Tvá
taktéž
současná
Psáno a vydáno jiného dne.