11 823

Milá současná,

mám rozečtenou knížku, kterou mi-tobě-nám zapůjčil Jan. Její hlavní postava, které v mnohém rozumím, si v tíživé noční chvilce spočítá, kolik dní průměrně žije běžný člověk.   

– Kolik jsem jich už promarnila? Ptá se poté sama sebe.

Je mi to blízké. I já se sama sebe ptám.   

– Kolik z těch dní, které jsem tu na světě, jsem již promarnila?

„Pár“ jich už bylo.

Vnímám to tak.

Obtíže mi činí odpustit si zvláště období dospívání.

V tom období jsem hodně času proležela ve svém pokojíčku (v tísnivějších chvilkách dokonce ve ztemnělém).

Nicnedělání.

„Pře-přemýšlení.“

Ach, jaké to bylo plýtvání, myslím-myslíš-myslíme si dnes.

Jakou lítost dnes pociťujeme nad tím, jak jsme žily, a co vše jsme prožít mohly, a neprožily.

Později jsem se to všechno snažila dohnat.

Work hard, play hard.

Přidej, zažij, a honem další…

Jen, aby mi nic neuniklo.

Přešla jsem od jednoho extrému k druhému.

Můj život byl plný.

Byl ale i naplněný?

Zcela jistě byl rychlý, intenzivní a… vyčerpávající.

Tudy tedy ne – vím-víš-víme už.

Kudy však?

Následkem předchozího dnes neumím/e odpočívat, vypnout…
Jan říká: „Ty jsi zase můj malý robot, viď.“
Postupuji, častěji vyhledám to, co mě zpomaluje tak, že je mi u toho dobře.

Následkem předchozí dnes také přehnaně tlačím na to, abych na to „kudy“ přišla.
Neboj se, časem se to dozvíš, Terezo, opakuji si ve vlídných chvilkách.

Vzpomínám v té souvislosti na to, jak jsem se ještě jako dítě občas zadívala do jednoho bodu na zdi ve společném dětském pokojíčku a zdálo se mi, že vidím hluboko skrze něj, ale že se zároveň v-š-e v tom daném bodě pokoje nachází. A cítila jsem, že nepotřebuji nikam jezdit, abych poznala svět – že celý svět už znám a mám jej v sobě.  

To bych si dnes také přála zažít.

To uklidnění, to vědomí.

Pak bych těch 11 823 dní, které už jsou za mnou-tebou-za námi, mohla za námi skutečně nechat.

Tvá
taktéž
současná

 

Psáno a vydáno jiného dne.