Bezpečné hádání se

Milý Jane,

naše první velká společná hádka před několika měsíci byla strašlivá. Oba víme, že mnoho takových bychom spolu asi neustáli.

Tu první jsme však ustáli, a velké díky za to. Zpětně si snad můžeme říci, že jsme z ní pro naše další konflikty vytěžili maximum.

V současnosti už se lépe orientujeme v tom, kdy na emocích a projevech s nimi spojených ubrat či přidat. Lépe chápeme, co od sebe navzájem v daných momentech potřebujeme.

Když se naše energie o sebe začnou nepříjemně třít, obvykle si dokážeme brzy uvědomit, že je to tím, že je jeden z nás unavený či rozmrzelý z něčeho, co se našeho vztahu obyčejně ani netýká. V horších případech se vyčerpání či podrážděnost sejde u nás obou.

Vnímám, že když to dokážeme nahlas pojmenovat, napětí mezi námi celkem rychle klesne.

To neznamená, že se i tak občas jeden na druhého neurazíme, a mluvit spolu nepřestaneme.

Těší mě však to, že po chvíli jeden za druhým přijdeme – obejmeme se, řekneme si, že se máme rádi, omluvíme se…

Někdy jsem to já, jindy jsi to ty – a je úplně jedno, jestli k druhému udělá vstřícný krok ten, co „udělal chybu“ nebo ten, který „byl v právu“.

V klidu si pak vysvětlíme naše rozdílná stanoviska. Uzavřeme to. Pokračujeme dál.

Naštěstí se spolu často do nesouladu nedostaneme, ale když ano, vážím si, můj milý Jane, že se i v těchto chvílích s tebou zpravidla cítím bezpečně.

Vím totiž, že nám nic závažného nehrozí.

Vím, že drtivá většina našich konfliktů je kvůli prkotinám, které spolu dokážeme vyřešit.

Vím, že i po hádce to stále budeme „MY“.

Je to pro mě, Jane, ve vztazích celkem nové a považuji si toho jako vzácného pokladu.

Máš to taky tak?

Tvá
Tereza