Busy intermezzo

Milý Učiteli,

asi bych měla být svým způsobem ráda za to, že mě nával podzimních povinností zaneprázdnil, pohltil, sejmul.

V létě to bylo po dlouhých letech poprvé, kdy jsem měla volněji.

Ne proto, že bych neměla nic na práci, ale proto, že jsem si dokázala uvědomit, že nic z toho, co je podle mě „potřeba udělat“, není třeba udělat hned, dnes, najednou.

S koncem letních dní se však znovu vyrojily urgentní úkoly, z nichž většina z nich působila či stále působí jako „priorita priorit“.

Proč bych za to měla být vděčná?

Mé dlouhé letní dny se totiž točily kolem zneklidňujících otázek, které by se daly shrnout do jedné jediné:

Jaký smysl má můj život?

Nejdřív prázdný diář, a pak ta prázdnota, kterou s sebou hledání odpovědi přinášelo.

Přitom si uvědomuji, že je to luxusní otázka – ne každý má tu možnost, tu výhodu, si ji položit.

Jenže já bych prostě chtěla znát odpověď.

Hned, dnes, najednou.

Protože když cítíte tu absenci smyslu…

…

… není možné, že jsem se celá ta léta před onou prázdnotou svou zaneprázdněností chránila?

Když je něco na práci, zkrátka pokračujete stále dál.

Mé povinnosti v posledních týdnech mě tedy opět obalily ochrannou vrstvou před dalším nepříjemným přemítáním.

Ale jak jsem se, milý Učiteli, již jednou dostala o kousek dál, neodbytně se mi zjevuje také nesmyslnost onoho životního stylu založeného na zaneprázdněnosti.

Takže se chystám si opět ulevit.

A možná si dopřát i trochu toho obávaného luxusu.

Drž mi, prosím, palce.

Na volnější časy!

Tereza