Byla jsem – a už nejsem

Dear Alexander,

moje teta o mně říká, že se zamiluji za pětikorunu. Co na to říct?

Teta má na lidi dobrý odhad. 

Co o mně teta dál neříká (ale možná je jí to o mně taky známo), je to, že když se zamiluji… dané city mě už víceméně neopustí.  

Vzpomínám si, jak jsem se na střední fascinovaně vyptávala kamarádek, jak je to možné, že se po pár letech rozhodly rozejít s tímto nebo tamtím partnerem. Jak je možné, že to, co k nim dřív cítily, k nim už necítí? Jak je možné, že se romantická láska rozpustila v přátelství? Že se od „nemůžu se od tebe odtrhnout“ posunuly k „ráda s tebou občas zajdu na kafe“?

Bylo mi to tak cizí.

A vlastně stále je.

Pro muže své minulosti dále chovám slabost.
Neustále před nimi v nervozitě žvatlám hlouposti a přitom doufám, že na mně není vidět, že k nim j-e-š-t-ě něco cítím.

Zamilovat se… pfff… brnkačka.
„Odzamilovat“ se? Fuuu, no tak na to jsem zatím nepřišla.

Snad s výjimkou, nu ano, tebe.

A to mě nepřestává překvapovat.

Mé city k tobě mě pohlcovaly.

Následovala bych tě… no, kam bys přeci šel.

Nejsem si jistá, čím to, že zrovna u tebe se má zamilovanost vypařila… Jak to, že jsem ji v tak „krátkém“ čase ze sebe dokázala sklepat?

Pomohla mi od citů k tobě dálka? Naše nedorozumění? Jiný muž? Potlačení našeho společně prožitého bolestného zážitku? Všechno dohromady?

Jak to, že mi při vzpomínce na tebe – ani při vyvíjeném úsilí – srdce nepoposkočí?

Jsem nesvá… nesvá, že se mi to u tebe stalo, a že se mi to může stát i u dalších.  

Protože si, popravdě řečeno, nemyslím, že bych tomu doopravdy chtěla.

Sic třeba u tebe jsem v to kdysi vroucně doufala. 

No… asi je prostě potřeba pečlivě zvážit, co si jeden přeje.  

Tereza

 

Photo by Chris Mai on Unsplash