Čas učit se, čas žít

Milý Učiteli,

jak bych si mohla pomoci?

Jsem ráda, že ten tlak, který jsem cítila ve dvacíti, už pominul. Ten tlak z pocitu, že bych se měla více bavit, měla bych více chodit mezi lidi, měla bych si zkrátka víc užívat života, dokud mi mládí neproteče mezi prsty. Nyní, když je mi třicet plus, jsem v pátek večer doma spokojená. Už nepřemýšlím nad tím, jestli bych náhodou neměla být někde jinde.
Je to… nesmírně uklidňující.

Tlak z toho, co bych měla dělat nebo jaká bych měla být, se však přesunul do jiné oblasti.
A to… není uklidňující ani trochu.

Dnes jsem v napětí, jak skloubit vše dobré, co v životě mám (práci, lásku, rodinu, přátelé, zájmy) s touhou po vědění, s touhou po růstu. Jsem v napětí, když nemám sílu na to si číst, psát nebo se věnovat dýchacím a meditačním cvičením – zkrátka aktivitám, které mi pomáhají v rozšíření obzorů, posunutí hranic komfortní zóny a odhalení nových perspektiv.

Přiznám se ti k něčemu, nad čím se asi pousměješ, ale pravda je taková, že bych do sebe chtěla nasát tolik moudrosti, kolik jsem schopna.

Cítím však, že mě má urputnost a snaživost od mé touhy vědět – jak žít v klidu, míru a radosti a jak k tomu pomoci ostatním – vzdaluje od toho dané skutečně umět.

Jsem netrpělivá a chtěla bych všechno hned. Snad tím, že jsem bez závazků a bez víry, tím víc se pídím po svém smyslu tady.

Vyslechnout přítele, rozesmát milovaného, nezištně někomu pomoci, vykonat dobře svou práci, trávit čas v radosti…
To je úžasné, a mohlo by to být klidně ono.
Tak proč… se tak překotně honím za něčím, když ani nevím, za čím to vlastně?

Co bys mi to odpověděl?

Tuším (ale nevím to jistě, neboť jsem ochotna uznat, že v rozvaze nad tím mám v záběru slepou skvrnu) že…

Nespěchat.

Dopřát si čas.

Žít to, čemu se učím.

A nechat si něco i na ostatní dekády.

?

Tereza