Chlebová kauza

N.,

není mi úplně příjemné o tom psát. Nechci totiž, aby ti bylo líto, jak jsi na mě zapůsobil. Nechci, abys měl pocit, že ti to píšu s úmyslem ublížit ti. Vím, že nemusím, ale ubezpečuji tě, že v tomto se na moje slova můžeš spolehnout. Není to tvoje.

Mí blízcí, kteří znají celou část „našeho“ příběhu, dokonce i tu, o které nevíš, že ji znám, a pro kterou se na tebe zlobím, by se asi divili, že se mi na mysl vrací zrovna tahle banálnost. Ale je to tak. O co se jedná? Za chvilku se k tomu dostanu.

Když s někým o našem vztahu mluvím (a tu kapitolu obestřenou tajemstvím neotevírám), hovořím o mnohém. Převážně o tom hezkém. Jak jsme spolu trávili volný čas v přírodě, jak jsme si spolu zpívali a tancovali, jak jsme si dlouze povídali a snažili se jeden druhého inspirovat svými zkušenostmi nebo tím, co jsme kolem sebe zachytili.

Jak si ale sám jednou poznamenal, u vztahů, které nemají dopadnout, většinou v jejich průběhu probleskují určitá varovná znamení. Takže s lidmi sdílím i to, kdy jsem taková znamení ve vztahu s tebou cítila. Mám na mysli to, jak jsi mě často někam postrkoval, jak jsi byl v mnohém pohodlný či jak ses na mě občas díval spatra – že bych měla opustit svou chaotičnost a dát si vše do pořádku.

Tehdy jsem se o to skutečně pokoušela. Často jsem byla v tvé přítomnosti v napětí. Že zpochybníš mé postupy nebo plány. Že mě zkritizuješ, když k nějaké práci přistoupím jinak, než uznáš za vhodné. Nebo také to, že mi vyčteš, když zase někde nechám otevřený šuplík, protože jsem se ztratila ve svých myšlenkách.

Děkuji ti za chvilku strpení, už se k té banálnosti, která mě dodnes, no ano, traumatizuje, dostávám. Je to tak směšné, že téměř pokaždé, když na to vzpomínám, směju se u toho. Ale pod tím je i stín bolesti. Jednou jsem ve vyprávění o tom přešla ze smíchu do takového pláče, až jsem se zalykala. Ale už s tím ven: To, co si z toho vztahu pamatuji nejvíc je to, jak jsi mě školil, jak mám správně nakrájet chléb.

„Chléb se krájí na tenké plátky, které mají být rovnoměrné.“ Přijala jsem tuto tvou pravdu za svou. Ale kdybys mi řekl, že se krájí jen na nepravidelné tlusté plátky, řídila bych se i tím. Víš, za to si mohu sama. Připomíná mi to snímek Nevěsta na útěku s Julií Roberts, ve kterém hlavní postava Maggií preferuje v každém vztahu vajíčka na způsob, který má rád její aktuální snoubenec.

Vždycky jsem měla tendenci naslouchat mužům. Mrzí mě to, ale když se o něčem potřebuji poradit, často se raději obrátím na muže než na ženu. Třeba se to ale už pomalu mění… Každopádně tehdy jsem dala na tebe. Podobně jako Maggie jsem nepřemýšlela nad tím, jakým způsobem chci krájet chléb sama.

Možná, že by to nebyl takový problém (i když by se jistě objevila jiná třecí plocha), ale… Tenké a rovnoměrné plátky mi prostě krájet nešly. Ač jsem se snažila, seč mi síly stačily, téměř nikdy nebyly tak tenké nebo tak rovnoměrné, jak sis představoval.

Po čase jsem většinou „dostala“ jinou práci, a chleba ses ujal sám. Pamatuji si však i na jeden moment, kdy jsem se s tím chlebem opět snažila nějak popasovat, a tys mě od toho odtlačil s podrážděným: „Ukaž, no radši si to udělám sám.“

Selhala jsem. Jako „kráječka“ chleba jsem se prostě neosvědčila. Konec kariéry. Děkujeme Vám, ale pro tuto roli nejste vhodnou kandidátkou.

Nic není černobílé. Ale když si na náš vztah vzpomenu, často mě s úlevou napadne: „No, aspoň už se nemusím stresovat krájením chleba“.

Přesto jsem si všimla, že nějaký dopad na mě tato „chlebová kauza“ měla i po skončení vztahu. Ještě nějaký čas jsem se podvědomě pokoušela o ty rovnoměrné a tenké, zkrátka výstavní plátky. Pak jsem si ale uvědomila, a možná mi to někdo i řekl, že je to vlastně jedno.

Jak jsem se zmínila na začátku, tenhle dopis je mnohem víc o mně než o tobě. Vlastně vůbec nezáleží na tom, jak máš rád nakrájený chléb, ale na tom, jak jsem se k tomu postavila já.

Od dětství jsem měla v hlavě zasunuté lidové rčení: "Kdo se nesrovná s chlebem, nesrovná se s lidmi!" A protože jsem měla pocit, že ani v jednom ani v druhém příliš nevynikám, dala jsem na názor někoho jiného. Čím víc nad tím ale přemýšlím, svět složený jen z tenkých a rovnoměrných plátků by pro mě byl monotónní, nudný, frustrující.

V Nevěstě na útěku nakonec Maggie zjistí, na jaký způsob má ráda vajíčka. A jak mám ráda chléb já? No, popravdě pokaždé jinak. Záleží na tom, jestli je čerstvý, co k němu mám… Baví mě krájet chléb tak, jak mi zrovna přijde pod ruku.

Když opět přemýšlím nad tím rčením "Kdo se nesrovná s chlebem, nesrovná se s lidmi", napadá mě, že jeho hlavním poselství mohlo být „mít chléb i druhé lidi v úctě“. A to jsem, snad, vždy celkem měla, s výjimkou sebe samé.

Děkuji ti tedy za to, co jsem se na základě zkušenosti v našem vztahu o sobě samé naučila. Že bych preferenci toho druhého nikdy neměla považovat za své svaté písmo. Že je důležité chovat v úctě samu sebe.

Kdoví, možná se spolu ještě střetneme v situaci, kdy dojde na krájení chleba. A možná ti budu chtít udělat radost, a ten tenký rovnoměrný plátek ti ukrojím. Anebo ti řeknu, ať si jej ukrojíš sám a pro sebe si připravím dle libosti. A možná, že ten chléb před námi… již bude nakrájený. :) 

Zdraví T.