Díky tvé radě

Milá tetičko,

v těchto dnech slavím rok! Rok vděčnosti, že jsem se na začátku loňského srpna rozhodla k zavedení nitroděložního tělíska. Rok vděčnosti tobě a mamince – mám jej díky vám. Vím, že o tom, co pro mě znamená, potřebuji napsat, jen nevím, teti, jestli dané téma zvládnou i čtenáři tohoto dopisu? Doufám, že ano, neboť jsem přesvědčená, že by se o tom veřejně mluvit mělo, ale pokud ne, jsem ráda, že psaní doputuje alespoň k vám.

Neříkám ti to prvně, ale říkám ti to ráda a s opravdovostí, jakkoliv pateticky to zní – myslím, že mi to tělísko zachránilo život. Děkuji, že jsi mě na něj přivedla. Děkuji, že jsi mi, když jsem se ztrácela v symptomech premenstruační dysforické poruchy, zas a znovu opakovala, že by mi mohlo pomoci.

Víš, že jsem ho dlouho nechtěla. Proč vlastně? Protože jsem měla pocit, že bych si měla pomoci sama. Pomocí bylinek, stravy, vyřazení kofeinu a alkoholu, pohybu, meditace, spánku, zvolnění, hypnózy, světelné terapie, aromaterapie, akupunktury... Pomocí čehokoliv, čím bych si srovnala hormony bez toho, aniž bych sáhla po hormonálním řešení.

Hledala jsem, vyptávala se, zkoušela… a někdy si svým „experimentováním“ dokonce přitížila. Přesto jsem se však možnosti tělíska bránila. Věděla jsem, že by mi teoreticky mohlo pomoci, uchýlit se k němu mi ale přišlo jako selhání. Jako selhání toho, že si sama nedokážu vyladit duši a tělo. Přesto, že se tomu věnuji.

Ty poslední týdny a dny před tím, než jsem se u doktora objednala na nasazení tělíska, však již byly k nevydržení. Ztrácela jsem se ostatním před očima, ztrácela jsem se sama sobě.

Nebyla jsem to já.

V těch posledních měsících před zavedením tělíska se mi premenstruační fáze prodloužila z původních pěti na šestnáct dní v měsíci. To znamenalo… šestnáct dní v napjatém a bolestivém těle, šestnáct dní úzkostí, šestnáct dní zmatenosti, šestnáct dní iracionálních strachů a činů, šestnáct dní pletení si slov, šestnáct dní nezvladatelných chutí, šestnáct dní nespavosti, šestnáct dní v zastřeném paralyzujícím čímsi. Fuj!

Těšívávala jsem se na menstruaci, která mi přinášela vytoužené uvolnění – těla i duše. Jako daň za odejmuté napětí jsem ale platila obrovskou únavou, která si s úlevou podávala ruce. Poté však již konečně nastalo několik radostných dní, kdy jsem cítila příval energie, s chutí a silou supermanky se pouštěla do všemožných výzev, užívala si přítomnosti druhých – a pak to celé zase začalo nanovo.

Opět jsem pomalu chápala. Opět jsem říkala věci, které jsem nechtěla. Opět jsem dělala věci, které jsem nechtěla. Opět jsem nebyla svobodná.

„Je to jako kdybys měla půlku mozku,“ popsal mé tehdejší stavy s PMMD výstižně můj někdejší blízký.

Co na tom bylo nejtěžší? Neschopnost či nemožnost o tom mluvit. Někdy jsem nevěděla jak. Někdy se to v daném kontextu nehodilo. Někdy jsem to zkusila nebo to ze mě samovolně vypadlo, ale ostatním to bylo nepříjemné. Ach teti, tu frustraci z toho bych nikomu nepřála. Stejně tak jako beznaděj, když si mě lékaři posílali mezi sebou, neboť měl každý z nich pocit, že mé obtíže patří do kompetence kolegy z jiného oboru.

Jaká vděčnost mě jímá za to, že jsem na tebe nakonec dala a tělísko jsem si pořídila. Jaké je pro mě štěstí, že jsem se přenesla přes všechna svá proti, a prostě jej zkusila. Velmi si vážím, že zrovna mně pomáhá, vážím si toho o to víc, když vím, že zdaleka ne každé ženě v podobné situaci může sednout. Mně ale přináší úlevu, radost, energii, pocit, že o sobě opět mohu rozhodovat… zkrátka osvobození od tyranie proměňujících se hladin hormonů. Víš, teti, moc dobře, že ani teď není vše a vždycky zalité sluncem, ale jsem to já. Já, která žiju tak, jak jsem ještě před rokem mohla jen v několika málo dnech v měsíci.

Kéž to tak vydrží. Kéž i do budoucna najdu další cestu.

Děkuji tobě. Děkuji mamince. Děkuji!

Tvá neteř
Teruš