Domů jen ve snech

Drahý tatínku, drahá teto, drahá sestřičko a brácho,

dnes píši vám všem, všem, u kterých doufám, že vám Plzeň stále živě koluje krví. Tak, že na ni nemůžete zapomenout. Naše babička je pryč, v červnu tomu bude už šest let.

Ale se mnou babička stále zůstává, mluvím s ní ve snech a kupuju jí v nich zákusky k narozeninám a ptám se jí: „Babičko, jak to děláš, že jsi zase naživu, když už jsi byla pryč?“ A pak si společně užíváme vzájemné blízkosti, protože víme, že nepotrvá nadlouho.

Nikdy jsem se ani jednoho z vás nezeptala, ale navštěvujete babičku občas také? A ptám se záměrně, zda „navštěvujete“ vy ji, a ne, zda ona „navštěvuje“ vás, protože já se s babičkou vídám téměř výhradně v jejím pronajatém plzeňském bytě.

Domov. To je to, co jsem u babičky v Plzni cítila.

Milovala jsem ulici, ve které se dům babičky nacházel. Jak byla z obou stran silnice lemována sakurami.

Milovala jsem dům, ve kterém měla babička byt. Jeho nádhernou kamennou podezdívku.

A milovala jsem byt, ve kterém babička žila.

To, jak voněl. Čerstvě vypranými ručníky a povlečením, chladem v předsíni, mýdlem Dove, stářím a moučníkem s citrónovou polevou.

To, jak zněl. Pronikavým tikotem hodin v tichu, televizními programy, které jsme doma neměli, bzučením ledničky, protáhlým vrzáním dveří vedoucích do kuchyně, melodiemi A. L. Webbera, spánkem celé rodiny v jednom pokoji, občasným pádem babiččiny hole i nočním duněním tramvají a aut projíždějících po plzeňských dlažebních kostkách.

To, jakou měl chuť. Pátečních párků s kaší, sobotních snídaní s čerstvou šunkou, pečivem a indiány, nedělní smetanové omáčky, odpoledních zmrzlinových pohárů a prázdninových chodských koláčů.

To, jak se mě dotýkal. Tvrdým vyklápějícím se ložem, které jsem si vypodkládala, koupelnovými závěsy, které se na mě ve vaně lepily, hnědo-oranžovou dekou na kanapi, která se pod námi každou chvíli srolovala či chladem na chodidlech při přechodech z koberce na linoleum.

To, jakou měl podobu. Babiččiných květinových zástěrek, invalidního vozíčku, na kterém jsme vozili podnos s umytým nádobím, úchytů na houpačku v rámu na dveřích, povlečení s plameňáky, peřiňáku, do kterého jsem si jako malá ráda zalézala, rozklápěcího křesla, kterému jsme přezdívali „rakev“, dnes již vzácného otočného vypínače, rámečků s fotkami vnoučat a kredence se skleněným výklenkem, ve kterém se obraz odrážel několikrát.

Vím, že jsme ten byt nemohli zachránit. Neměli jsme na něj finance. A i kdybychom měli – majitelé s ním měli jasný záměr.

Přesto…. Umím si představit, že prožiji docela spokojený a plnohodnotný život i bez milionů na kontě, ale kdybych je měla, ach, kdybych je jen měla, pokusila bych se ten byt získat zpět. A alespoň trochu jej vrátit do původní podoby – i když bez babičky by již nikdy neměl takové kouzlo.

Ale přesto bych si přála, tak moc přála, aby byl ten byt náš.

Abych se občas k němu smutně nejezdila dívat s vědomím, že přes vstupní dveře domu se již nedostanu.

Abychom se měli kam vracet.

Do Plzně.
Za babičkou.
DOMŮ.

Ach, díkybohu, že se tam můžu vrátit alespoň ve snech.

Vaše Tereza