
Hi po Goodbye
Dear Alexander,
už je tomu dlouho, co jsme se viděli naposledy. Přijel jsi tenkrát po pár měsících do Prahy oslavit příchod nového roku. Po příjezdu jsme se potkali na pár okamžiků na nástupišti metra na Hradčanské. Vydala jsem se tam jen kvůli tomu, abych tě pozdravila. Přivezl jsi mi dárek, knihu Getting Things Done od Davida Allena.
Přiznám se, že jsem si ji nikdy nepřečetla, protože jsem se nechtěla zavázat k dodržování systémů, které autor knihy svým čtenářům nabízí, ale s úctou ji mám v knihovničce vystavenou vedle dalších titulů. Každopádně od tebe bylo hezké, že jsi na mě myslel, a především od tebe byl hezký ten úmysl, jenž se za vybraným dárkem skrýval – úmysl pomoci mi posunout se dál. Vím, že tvůj zájem o mě a můj osud byl vždy upřímný.
Každopádně jsem netušila, že těch pár okamžiků, kdy jsme se spolu na stanici metra objímali a smáli se, bude možná naposledy, co tě uvidím. Chtěl jsi jít na jídlo do Dejvické Sokolovny, ale jelikož byla zrovna zavřená, vyrazil jsi jinam. A já jsem vyrazila také – na krátké setkání s N.
Po něm jsem se k tobě měla připojit na silvestrovskou oslavu, kterou pořádali tví přátelé.
Na tu párty jsem ale nedorazila. Neozvala jsem se ti na Nový rok. Neozvala jsem se ani den následující. Odvahu ozvat se ti jsem si dodala až za týden. Proč jsem tak dlouho mlčela? Bála jsem se.
Během Silvestra jsem ti poslala několik zpráv, objasnila svou situaci a dvakrát se ti omluvila, že to za tebou nejspíš nezvládnu. Před půlnocí jsem ti popřála hodně zdraví a štěstí, tys však již nereagoval. Cítila jsem tvůj hněv na dálku.
Zasekla jsem tu noc s N. To, co jsem si před setkáním s ním předsevzala, jsem nedodržela. Nechala jsem se pohltit jeho přítomností, ale už druhý den mi z toho od rána bylo těžko. Především kvůli mně samotné.
Dear Alexander, když jsem se ti 7. ledna ozvala, tvého hněvu jsem se obávala. Nečekala jsem však, že se se mnou rozloučíš. Víš moc dobře, že jsme za náš vztah napáchali oba tolik nepořádku, že se tahle situace v porovnání s tím ostatním zdála jen jako směšná epizoda.
Tentokrát to ale bylo jiné. Naznačil jsi, že jsme s tím mohli ještě něco udělat těch pár dní po Silvestru, které jsi trávil v Praze. Sice jsi byl naštvaný, ale je možné, že by ses se mnou setkal, kdybych se ti ozvala dřív. Ale to jsem neudělala.
Nikdy jsem ti to neřekla, ale tak trochu si myslím, že v tvém rozhodnutí, že by naše osudy nadále měly jít oddělenou cestou, hrálo roli i to, že jsi cítil, že skončil konec jedné éry – že jsem pro N. ztratila hlavu tak, jako kdysi pro tebe. Ano, když se naše cesty rozešly, byla jsem s Matoušem. Ostatně i to ti asi nebylo úplně příjemné a několikrát jsi mi řekl, že jsem se s ním sblížila příliš brzy, ale… za těmi slovy byla spíš obava o mě. Obava, že se příliš brzy pouštím do něčeho nového, aniž bych nechala doznít to odcházející. Na Matouše jsi ale nežárlil, nebo rozhodně nijak zvlášť.
Každopádně, je to jen má domněnka, že skutečnost, že jsem tě „zazdila“ kvůli N. v tvém rozhodnutí figurovala. Možná to byla jen poslední kapka všech našich zamotaných interakcí. Nemá cenu tajit se tím, že pro náš vztah-nevztah a vše mezitím je nejvýstižnější námi často používané slůvko „mess“. Je pravděpodobné, že tě opravdu zasáhlo, že jsem porušila slib, který jsem ti dala.
„Goodbye, Alexander.“ Cítila jsem, že nemá smysl tě přemlouvat.
„Goodbye, Tereza.“
A bylo ticho.
Jak jsem se cítila?
Nejsem si už jistá. Asi mě to pochopitelně moc mrzelo. A rozhodně to také otřáslo mým egem. Nikomu nedělá dobře, když je odmítnutý. Navíc si celkem zakládám na tom, že s většinou svých dávných lásek udržuji dobré vztahy. A tys byl pro mě do té doby ten nejzásadnější muž, hned po Adamovi. Dokonce nás toho spolu pojilo mnohem víc než s kýmkoliv jiným před tebou a po tobě, ale o tom někdy jindy, možná…
Takže to rozhodně byla rána. Přesto jsem to nějak přijala. A žila jsem dál něčím jiným. Naskytla se mi příležitost změnit práci, zmítala jsem se v milostném životě…
Pravda je taková, že když ses poprvé výrazně vzdálil z mého každodenního života – odstěhoval ses z Prahy – ulevilo se mi. Poté, co jsem se sblížila s Matoušem, téměř každé setkání mezi tebou a mnou končilo nedorozuměním. Oba dva jsme cítili, že se se stále přitahujeme. Nepopírám to. Ale co jsem ti nedokázala vysvětlit, bylo to, že jsem měla Matouše skutečně ráda, že jsem si ho vážila, a že jsem chtěla žít vůči Matoušovi i sama sobě v pravdě a věrnosti.
Kdybychom my dva k sobě byli dost otevření, patrně bychom nezačínali mnoho našich setkání v nadšení, že se opět vidíme, a nekončili je ve stavu podrážděnosti, zklamání či výčitek. Chtěli jsme jeden druhému zůstat v životě, ale nevěděli jsme, jak spolu vycházet tak, aby nám to oběma vyhovovalo. Oba jsme si to představovali jinak.
Když ses tedy odstěhoval z Prahy, už jsem o část tebe přišla. Být od sebe tak daleko pro nás bylo bezpečné. Žádná nedorozumění, hádky, zraněné city. A podobná „pozitiva“ v tomto smyslu přineslo i naše Last Goodbye.
Přesto jsem cítila, že nechci, aby to tak skončilo. Že by to tak ani nemělo být. Že pod tvým odmítnutím zůstává mnoho nevyřčeného. Že by náš poslední rozhovor, ať už bude o čemkoliv, neměl končit ve zlém.
Dala jsem tomu čas, ale téměř po roce od našeho „Goodbye“ jsem prolomila ticho. A tys mě v tom – děkuji ti – nenechal samotnou. Tu a tam jsme si od toho dne něco napsali, a jednoho dne se nám dokonce naskytla vhodná příležitost popovídat si přes video hovor.
Měla jsem velikou radost:
že jsme se za ten čas v odloučení oba posunuli jinam
že vítr odvanul „hurt feelings“
že jsme se k sobě opět znali
že jsem téměř po dvou letech znovu spatřila tvou tvář, i když jen přes obrazovku…
„Hi Alexander.“ – „Hi Tereza.“
Oba jsme se usmívali od ucha k uchu.
Let's stay in touch every now and then,
Tereza