Hořkosladké

Milé pucle,

po návštěvě cukrárny jsme se spolu loučili před vstupem do metra na Staroměstské. Kde se vzala, tu se vzala, najednou před námi stála Nikol.

„Já jsem se snad ocitla v minulosti,“ vtipně okomentovala fakt, že nás po všech těch letech opět vidí spolu.

Ožil jsi.

Jak často se vídáme, zajímalo Nikol dále.

„…to je náhoda, asi tak po třech letech…,“ vyklouzlo z tebe.   

Doznívající chuť zákusků a pralinek se mi v ústech smísila s hořkostí.

Nemyslel jsi to zle, jen jsi v tu chvíli skutečně zapomněl na všechna naše setkání uplynulých let – na to, že jsi u nás byl před pár měsíci o vánocích (jako ostatně každý rok), že jsi u mě byl na večeři, že jsi mě stěhoval, že jsme spolu byli na procházce, že jsme…  

Nikol nám vyprávěla, jak žije.  

Měla jsem čas sledovat, jak se na ni díváš. Jak na ni hledíš od momentu, kdy nás překvapila.

Záře v očích, nakažlivý úsměv, vzrušení v hlase.

To, co jsem viděla, mě bolelo, ale pozorovala jsem to dál – takto ses na mě nikdy nedíval.

Vím to.

Víš to.

A jsem si jistá, že to ví i Nikol.

Domů jsem jela jak spráskaný pes.  

„A co se stalo doma?“ zeptal se mě pan Michálek, kterému jsem o tomto podvečeru vyprávěla.

Před dveřmi bytu, když jsem šramotila s klíčem v zámku, jsem zaslechla Janův natěšený hlas.

„Terezka je doma,“ volal. Vstoupila jsem, uviděla jeho velké planoucí oči, úsměv od ucha k uchu, ruce nedočkavě natažené k objetí.

Viděla jsem, jak se na mě dívá.

Jak to ve mně vidí.

Tvé
pucle