Jedině Tereza

Milý Redaktore,

vděčím ti za to, že mám ráda své jméno.

Než jsem tě poznala, schovávala jsem se za jeho různé podoby – Terezka, Terka, Terry, Teri, Terez…

Od tebe se však vždy, když své jméno vyslovuji nebo když se jím podepisuji, tak trochu narovnám, vědoucí, jak mě těší, že jej nosím.

Je to tím, jak od tebe mé jméno znělo.

Vím… věřím… doufám…, že dnes takto zní i ode mne.

Ať už jsi mi nejprve vykal nebo později tykal, vyslovoval jsi mé jméno s úctou.

Tehdy jsi mi pověděl o tom, že znáš jednu nositelku totožného jména. Tuším, že se jednalo o tvou příbuznou, která nebyla obdarována ani milou povahou, ani milým vzhledem. Dané jméno jsi na základě svých styků s ní neměl příliš v oblibě, přiznal jsi ale něco v tom smyslu, že známost se mnou se pro tebe zasloužila o jeho rehabilitaci.

Dodnes si pamatuji, jak jsem tato slova měla na mysli, když jsem po setkání s tebou jela výtahem do sdíleného olomouckého bytu v pátém patře. Nejen mechanika výtahu, ale i tvá slova mě vynášela nahoru.

Nikdy jsi mé jméno nezdrobňoval nebo „nezpatvářel“, abys mi dal okatě najevo své sympatie nebo zájem o mou osobu. Ale ten zájem tam po jistou dobu byl. Ne snad přímo milostný, jak bych si tehdy přála, ale byl.

Snad, že jsem se tolik bála, abych o něj nepřišla, snad proto, že ses ve mně při bližším poznání zmýlil, postupně zesinal a uchřadnul.

Můj zájem o mé jméno ale přetrval.

A to není vůbec málo.

Tereza

 

Photo by Steve McSkudder on Unsplash