Jelo mi to po dvanácté

Milý Peťo,

skoro jsi mi vyrazil dech, když jsi ke mně tehdy na olomouckém nádraží nenuceně přistoupil s pytlíkem hrachových lusků, a nabídl mi, zda si od tebe nechci vzít.

Poprvé jsem tě viděla jen několik málo dnů předtím. Bylo to před šesti lety, v šestém měsíci, na který nikdy nezapomenu. Ale tehdy do toho smutného dne zbývalo ještě šest dní.
Tenkrát jsem se ještě stále těšila na to, že za pár dní pojedu na celý červenec k babičce na prázdniny.

Poznali jsme se na Tuesday meetingu, kam jsem šla tuším úplně poprvé. Na začátku srpna jsem se chystala na semestr do Holandska, a říkala jsem si, že by nebylo úplně od věci, když se ještě předtím trochu rozmluvím v angličtině. Bylo mi jasné, že u babičky se mi taková příležitost naskytne jen stěží.

Nevím, kdy jsem si tě v pivovaru všimla. Celý večer jsem se bavila s někým jiným. Ale nějak těsně předtím, než jsem se rozhodla odejít, jsme se na chvíli dostali k sobě.

Představil ses mi jako Peter, oslnil mě svou bravurní angličtinou a vyprávěl mi o tom, jaké to bylo vyrůstat s mamkou a se sestrou v Kanadě.

Když jsem se zmínila, že už bych šla, řekl jsi, že půjdeš taky. Měli jsme kus společné cesty. Ale neměli jsme ji sami – připojit se k nám rozhodl ještě jeden kluk.
Docela by mě zajímalo, jestli tě tenkrát naše společná cesta ve třech trochu nerozladila, ale pokud ano – nedal jsi na sobě nic znát.

Loučili jsme se až před nádražím, poblíž kterého jsem tehdy bydlela.
Odněkud jsi vytáhl zápisník a navrhl si, že si můžeme vyměnit e-maily.
Nejprve ti ho zapsal onen mladý muž, následně já.
Mně ses pak ozval ještě tu noc. Co jemu? 🙂

Další e-mail jsem dostala brzy po tom prvním, a rychle v mé e-mailové schránce přistálo i pozvání na páteční oběd. Odmítla jsem jej, neboť jsem ten den měla lístek na představení v rámci Divadla evropských regionů v Hradci Králové.
„Unfortunately, my train leaves before noon,“ napsala jsem ti.

Vypadalo to, že dřív než po víkendu se neuvidíme. O to větší bylo mé překvapení, když jsi ke mně na nádraží kolem dvanácté přistoupil jako by se nechumelilo.
Rozkoukávala jsem se právě, odkud a kdy mi jede vlak – ale ty jsi mě hned zpravil o tom, z jaké koleje můj vlak pojede a že dorazí se zpožděním až pár minut po poledni.

Doprovodil jsi mě na nástupiště a na příjezd opožděného vlaku jsi se mnou počkal.

Věděla jsem tenkrát, že jsi to dopoledne jel vlakem na pohovor do Hlušovic, ale stejně jsem si nebyla jistá, jak si tvé náhlé zjevení na nádraží vyložit.
„It was partly coincidence and partly intention and planning,“ prozradil jsi mi později.

Jsem si jistá, že někomu by mohlo přijít „creepy“, že sis vyhledal, jakým vlakem do Hradce pojedu a na nádraží jsi na mě počkal, ale mně to připadalo v podstatě pěkné.

Dokonce jsem si od tebe vzala i pár nabízených hráškových lusků.

Co se mi však líbilo o poznání méně, bylo to, když jsi na mě ještě předtím, než se vlak rozjel, z nástupiště přes otevřené okénko poprvé spustil jinak než v angličtině. Svou charakteristickou a nezaměnitelnou směsicí češtiny a slovenštiny jsi mi ten den podruhé vyrazil dech zvoláním: „…alebo môžeme mluvit česky!“

Napadlo mě, že ses do té chvíle asi musel bavit tím, že jsem tě měla za cizince z daleké krajiny.
Ale jak tě znám, v tom, že jsi mě až do odjezdu vlaku nechal v nevědomosti o svém původu, zlý úmysl být nemohl.

Jen jsi mě, Peťo, překvapil.

Ne poprvé, ne naposledy.

Ale o tom snad zase příště.

Krásný den na Moravu a děkuji ti za to, že jsi tu pro mě před těmi šesti lety byl.

Tereza