K vlastnímu osudu

Vážená paní kartářko,

se vším respektem, myslím, že jsem k Vám tenkrát před lety neměla jít.  

Proč?

Třeba proto, že jste mi řekla, ať neřídím – jinak u mě vidíte vážnou (neřekla jste dokonce smrtelnou?) nehodu.

Nebo proto, že mě podle Vás ve čtyřiceti čekají potíže ve vztahu a mám si v té souvislosti dát velký pozor na alkohol.

A tak.

Dále.

Čím víc se přibližuji k naplnění sudby, tím spíš se mi do mysli vkrádají obavy.  

Ano, v tom, že bych neměla řídit, Vám mohu dát za pravdu – řídit jsem vlastně přestala hned v osmnácti, neb mi ty nervy, které jsem u toho zažívala, nestály za to.

Ale jinak?

Že bych začala chlastat?

Já, která si v hospodě dá radši limonádu nebo džus? 

Hmm… to se mi teda nezdá. A podobné pochybnosti mám i u jiných z Vašich neblahých předpovědí.

A jsem, popravdě, naštvaná.

Na vás: Neměly by kartářky říkat spíš to pozitivní?

Na sebe: No, asi jsem se jen na to pozitivní měla zeptat, ne?

A znovu na sebe: Proč to jen nedokážu pustit?

Protože co se týká minulosti a osudů mých blízkých, byla jste ve výkladu poměrně dosti přesná.

Tak proto si myslím, že jsem k Vám neměla chodit.

Protože se od toho neumím úplně oprostit.

Tak a je to.

Tak a je to?

Víte vážená paní kartářko, teď jak jsem Vám to všechno – „hezky od plic“ – napsala, začínám v tom celém vidět ještě jinou rovinu.

Já už totiž tak trochu tuším, jaká lekce se v tom celém pro mě skrývá.

Dospět k odmítnutí toho, co jste pro mě „vytvořila“.

Co pro mě vytvořili ostatní.

Dospět k přijetí svého vlastního tvoření.

A tvořit.

Takže, když to všechno vezmu znovu kolem a dokola, myslím, že jsem k Vám před těmi lety měla zavítat.

Jen si ještě, než si to nastavení natrvalo pozměním, potřebuji trochu zanadávat.  

Nu což, že.

Chce to čas.

Jak byste zřejmě řekla Vy – i osudu je nezbytné ponechat nějaký čas na práci.

Tereza