
K vlastnímu osudu
Vážená paní kartářko,
se vším respektem, myslím, že jsem k Vám tenkrát před lety neměla jít.
Proč?
Třeba proto, že jste mi řekla, ať neřídím – jinak u mě vidíte vážnou (neřekla jste dokonce smrtelnou?) nehodu.
Nebo proto, že mě podle Vás ve čtyřiceti čekají potíže ve vztahu a mám si v té souvislosti dát velký pozor na alkohol.
A tak.
Dále.
Čím víc se přibližuji k naplnění sudby, tím spíš se mi do mysli vkrádají obavy.
Ano, v tom, že bych neměla řídit, Vám mohu dát za pravdu – řídit jsem vlastně přestala hned v osmnácti, neb mi ty nervy, které jsem u toho zažívala, nestály za to.
Ale jinak?
Že bych začala chlastat?
Já, která si v hospodě dá radši limonádu nebo džus?
Hmm… to se mi teda nezdá. A podobné pochybnosti mám i u jiných z Vašich neblahých předpovědí.
A jsem, popravdě, naštvaná.
Na vás: Neměly by kartářky říkat spíš to pozitivní?
Na sebe: No, asi jsem se jen na to pozitivní měla zeptat, ne?
A znovu na sebe: Proč to jen nedokážu pustit?
Protože co se týká minulosti a osudů mých blízkých, byla jste ve výkladu poměrně dosti přesná.
Tak proto si myslím, že jsem k Vám neměla chodit.
Protože se od toho neumím úplně oprostit.
Tak a je to.
Tak a je to?
Víte vážená paní kartářko, teď jak jsem Vám to všechno – „hezky od plic“ – napsala, začínám v tom celém vidět ještě jinou rovinu.
Já už totiž tak trochu tuším, jaká lekce se v tom celém pro mě skrývá.
Dospět k odmítnutí toho, co jste pro mě „vytvořila“.
Co pro mě vytvořili ostatní.
Dospět k přijetí svého vlastního tvoření.
A tvořit.
Takže, když to všechno vezmu znovu kolem a dokola, myslím, že jsem k Vám před těmi lety měla zavítat.
Jen si ještě, než si to nastavení natrvalo pozměním, potřebuji trochu zanadávat.
Nu což, že.
Chce to čas.
Jak byste zřejmě řekla Vy – i osudu je nezbytné ponechat nějaký čas na práci.
Tereza