Kdo koho sní

Kdo koho sní

Dear Sai,

„I will eat you,“ zažertoval jsi, když jsme se spolu bavili o našich znameních zvěrokruhu. Ty lev – ach, jak nešťastnou já mám pro vás slabost – já beran. Beránek, kterého bys v takovém souboji jistě hravě slupnul. Když se však za námi ohlížím zpět, nemohu se ubránit pocitu, že tomu bylo právě naopak. I ate you.

Mrzí mě to – to pro tebe není nic nového. Co to, že za tvé zklamání stále pociťuji vinu? Není ani možná tak závažná, jak se mi obvykle zdá, ale ani to vědomí ji zatím příliš nezmírňuje. Hovořila jsem k tobě upřímně, opakovaně tě od sebe odháněla, ale… mohla jsem být ve svých slovech a činech ještě pevnější? Být pevnější, když jsi to nedokázal ty? Snad ano.

Nevěděla jsem, kdy ti řeknu, že to chci mezi námi ukončit – přišlo to jako náhlé a silné vnuknutí. Byli jsme na procházce v lesoparku, tys svíral mou ruku, a já najednou cítila, že už to nevydržím ani o chvíli déle. Vyhledali jsme nejbližší lavičku, a tam jsem ti vše řekla.

Vzal jsi to dobře, nad očekávání dobře. Uběhlo pár vcelku poklidných dní, než sis opět našel cestu k mým dveřím. Doteď mě sužuje vzpomínka na to, jak ses mi v předsíni pověsil vší vahou kolem ramen a hlasitě ses rozvzlykal. Měla jsem co dělat, abych tě udržela. Abych nás oba udržela nahoře.

Dnes se spolu již nevídáme a jsi mezi těmi málo muži z mé minulosti, u kterých po tom ani netoužím. Vysvětlení, proč je mi bez tvé přítomnosti lépe, je však jiné, než u ostatních. Pokaždé, když jsme se spolu po našem procházkovém rozhovoru viděli nebo se spolu bavili, tvé zklamání pro mě bylo připomínkou mého provinění, toho, že jsem svou existencí, tím, po čem toužím či netoužím, učinila druhého…

… nešťastným.
Naštěstí…

… sis ani ty své zklamání nechtěl se mnou dále připomínat.

I ate you.

Ale… dovolíš-li mi, Sai, tak trochu kruté zažertování na závěr – vůbec jsem si nepochutnala.

Tereza

Psaní vám do budoucna mohu posílat elektronicky.