Knihovna s antistresovou faunou
Dear Darius,
na tebe nevzpomínám ráda – respektive na tebe raději nevzpomínám vůbec – protože vzpomínky na tebe jsou zakalené šílenstvím, které tě prostoupilo, když jsem se rozhodla, že už v tom mezi námi nechci pokračovat. I na to hezké, co jsme spolu prožili, tedy dopadá tíha toho, jak jsi mi mé bytí ztrpčoval ještě několik let poté. Nicméně, jedna hezká vzpomínka mi přeci jen čas od času prolétne myslí.
Pojí se s tím, jak si mě lákal k tomu, abych s tebou jezdila studovat do hlavní knihovny v kampusu. To víš, mně se tam nikdy moc nechtělo – měla jsem to tam mnohem dál než do univerzitní knihovny v centru. Ta v centru mi také byla mnohem sympatičtější – především svou podstatně menší rozlohou, ale i designem, atmosférou nebo snazším parkováním kol. Přesto jsem se od tebe často nechala přesvědčit, a do té vzdálenější knihovny v kampusu jsem nasměrovala svou jízdní stopu, a to i za obvyklého nevlídného počasí.
Ne, že bychom se v té knihovně jeden druhému nějak příliš věnovali – obvykle jsme ani nenašli dvě studijní místa vedle sebe. Tvá vědecká práce pro tebe byla důležitá, a dokázal ses do ní naplno pohroužit na dlouhé hodiny. Já jsem v daném čase zápasila jak s psaním všemožných esejí a s přípravou prezentací, tak také sama se sebou a se svou nejistotou ohledně svých schopností zvládnout nové pojetí výuky, a zvládnout jej navíc v cizím jazyce.
Když už jsme se do té knihovny vypravili, obvykle jsme tam strávili celý den. Museli jsme tam navíc jet již brzy ráno, aby na nás vůbec nějaká místa zbyla – studenti žijící v kampusu už před námi, kteří jsme jezdili z centra, měli značný náskok. Svých těžce vybojovaných míst jsme se tedy, podobně jako ostatní studenti, neradi vzdávali.
Zpravidla dvakrát či třikrát během dne jsme si na chvíli udělali pauzu. Buď jsme se šli nadýchat čerstvého vzduchu ven nebo si šli dát něco na zub do lehce potemnělé odpočinkové zóny.
O té knihovně v kampusu jsem ještě neřekla tu nejzásadnější věc. Ty už možná tušíš, co mám na mysli, ale čtenáři nemusí. A to, že v ní žily myši. Byla to velká, moderní, několikapatrová knihovna významné evropské univerzity – přesto ji však myšky již drahnou dobu obývaly.
Pamatuji si na to, jaký jsem zažila šok, když jsem do jedné z odpočinkových zón zavítala poprvé. Studenti tam ve skupinkách či dvojících posedávali či polehávali po sedačkách, bavili se a svačili, a dole pod nimi se po zemi proháněly myšky. Ty se těšily na to, až studentům na zem upadnou z jejich sendvičů drobky či dokonce až je sami rovnou nakrmí. A že jim někteří studenti přáli vrchovatou měrou.
Ne, že bych se těch drobných myšek se světlým kožíškem přímo děsila, ale je fakt, že ze začátku jsem se podobně, jako jiní studenti, na sedačky raději vyhoupla celá. Až později jsem si podle momentální nálady i sedávala a s klidem nechávala myšky, ať se mi pletou mezi nohama.
Pochopitelně, že jsem se jako milovník knih o osud místních, místy drahocenných svazků, obávala. Neničí je myši? Proč s jejich pobýváním v knihovně nikdo nic neděla? Případně, co s tím teda kdo dělá, a proč to jako nezabírá?
Ptala jsem se tebe i dalších místních studentů, ale nikdy se mi nedostalo zřejmých odpovědí.
Myšky jsem na rozdíl od jiných studentů nekrmila. Tobě by se to nelíbilo. I když možná jsme jim nějaký ten drobek výjimečně přeci jenom dopřáli. Jinak jsme je ale obecně vzato „veřejně nepodporovali“. Věděl jsi ale o tom, že jsem se na ně ráda dívala?
Jejich přítomnost v knihovně mě fascinovala a především – uklidňovala. Byly tak cizorodým úkazem v jinak váženém prostředí. Během studia jsem byla plná nových informací, snahy o jejich pochopení i vlastní úzkosti, zda na to vše stačím. Ty myšky ale o mých pochybnostech neměly ani páru. Stejně tak jako o pochybnostech studentů kolem mě. Při pohledu na ty myšky jsem přestávala vnímat své myšlenky i realitu kolem sebe.
Byla jsem za ně velmi vděčná. Jako tou dobou i za tebe. Promiň, že teď přicházím s přirovnáním, které ti možná nemusí připadat úplně důstojné, ale je myšleno opravdově a s úctou. I tvá přítomnost a každé tvé „You are smart. You can do it. Everything will be ok.“ na mě působilo podobně blahodárně jako to pozorování bezelstných a hravých myšek. Snad jen škoda, že my dva spolu jsme pouze u sledování místní knihovnické fauny nezůstali.
Peace,
Tereza
Photo by Ricky Kharawala on Unsplash