Kousek spolu

Milý Peťo,

když jsem se v neděli před sedmi lety dozvěděla tu bolestnou zprávu, myslela jsem jen na to, abych se rychle sbalila, v pondělí vyřešila své záležitosti v Olomouci, a následujícího dne mohla s tatínkem odjet do Plzně zařídit rozloučení.

Skoro jsem tě tehdy neznala. Viděli jsme se spolu jen dvakrát – jednou, když jsme měli společnou cestu k olomouckému nádraží, poblíž kterého jsem tehdy bydlela, ze skupinového setkání, kde jsem chtěla potrénovat angličtinu před blížícím se odjezdem na Erasmus; podruhé, když jsi mě na stejném nádraží překvapil před nástupem do mého vlaku na královéhradecký divadelní festival.

Ač jsem byla myšlenkami jinde, souhlasila jsem – nevím proč – že s tebou v pondělí před odjezdem domů zajdu na oběd.

Nebyl to veselý oběd.

Po něm jsem si potřebovala skočit na byt pro zavazadla. Přál sis jít se mnou.

Když jsme došli až ke mně, nabídl ses, že mi vezmeš krosnu a doprovodíš mě ještě o kousek dál, až na nádraží.

V momentě, kdy jsme se společně dívali na odjezdovou tabuli a čekali na vypsání nástupiště, ses pak nečekaně rozhodl, že si koupíš jízdenku a pojedeš kus cesty se mnou.

Nenapadlo by mě… nevěřila bych… bylo to od tebe… znamenalo to pro mě… cítila jsem tehdy…

V Pardubicích jsi se mnou došel až k vlaku, který vedl na další z mých přestupních stanic, do Staré Paky.

Než se vlak rozjel, stála jsem ve dveřích vagonu, ty pod schůdky na nástupišti.

Dva lidé, co se poznali v čase, který tomu není nakloněn?

Vystoupil jsi na schůdky a políbil mě na ústa.

Opět jsi sestoupil, dveře se zavřely, a jak se dal vlak do pohybu, ještě jsem stála za dveřmi, ještě jsi stál na koleji…

Po chvíli jsem se usadila. Cítila jsem na sobě obrovskou tíhu… ale díky tobě se do ní vkrádala lehkost.

Překvapivě správný čas na to ujet kousek cesty spolu.

Tvá
Terka

 

Photo by Wolfgang Rottmann on Unsplash