Krabicové déjà vu

Milý Jane, 

dnes jsme spolu šli po ulici a v rukách nesli prázdné papírové krabice od banánů.

Já mám snad déjà vu, pomyslela jsem si sama pro sebe. 

Jako kdybych byla zpátky na naší druhé schůzce, kdys mi pomáhal prázdné banánovky donést na můj tehdejší byt poblíž vojenské nemocnice. 

Po krabicích jsi se mnou toho odpoledne absolvoval ještě další pochůzky – vrácení knih do knihovny, vyzvednutí drobných věcí do nového bytu, reklamaci nefungujícího difuzéru…

Když je někdo ochoten podstoupit takové druhé rande, asi jsem jej opravdu zaujala. 

Nenapadlo by mě však, že za nějaký čas budeme ty krabice po supermarketech shánět pro tebe. Aby ses do mého Paláce, jak svému obydlí s láskou a vděčností přezdívám, za mnou přistěhoval.

Večer, když jsme první z tvých pokladů vyložili u mě a ty ses kolem sebe rozhlédl, zasmál ses: “Já jsem se snad vrátil v čase, to je jako, když jsem tu byl prvně.”

Ano, i já jsem na to v tu chvíli pomyslela. 

Když jsem se do Paláce nastěhovala, stihla jsem tam jen jednu noc o samotě. Na tu druhou už jsi neplánovaně usínal po mém boku. 

Tak tak, že jsem někde v závěji krabic, tašek a pytlů s věcmi, zvládla vyštrachat druhé peřiny. 

A už tam tak zůstaly. 

“Jej, jak já se toho bojím,” říkala jsem své kolegyňce, když jsme spolu začali plánovat stěhovaní. 

“Toho soužití?“ zeptala se mě.

“Né, všeho toho balení a vybalování,” já na to. 

Vůbec by mě nenapadlo to, co ji. 

Nečekala jsem nás dva, ale o kroku, který činíme, nemám pochyb. 

Jen se těším, až na to naplňování a vyplňování krabic budeme opět jen vzpomínat. 

Tak ať se ti u mě – tedy vlastně u NÁS – líbí. 

Tvá 
Terezka