Kráčíme vedle sebe

Moje „Maminková“,

už je to rok, co se z nás staly parťačky v chůzi. Tradici občasných víkendových procházek jsme sice zahájily už před několika lety, od loňského května jsme však stálým procházkovým duem.

Těší mě to a vážím si toho. Hlavně toho loňského jara – kdy jsi se mnou vyrážela ven skoro každý den. Zcela určitě to se mnou tehdy nebylo příliš veselé. Společně – aniž bychom o tom příliš mluvily – jsme však zvládly „projít“ obdobím mé tísně na hrudi.
A když tíseň začala časem slábnout – chodit jsme nepřestaly.

Chodíme stále.

Téměř vždy
… nasadíme svižné tempo a jsme venku alespoň dvě hodiny.
… chceme jedna na druhou převést odpovědnost za výběr trasy.
… si náš procházkový výkon měříme a ještě před zhlédnutím „výsledku“ si tipujeme, kolik jsme toho asi ušly a jak dlouho nám to trvalo. A pak zpochybňujeme spolehlivost mobilních aplikací, protože každé z nás to ta její naměřila trochu jinak.
… si na procházce ulovíš nějakou rostlinku do vázičky.
… se tě ptám „Kdo to byl?“, když tě někdo pozdraví.
… nás znervózní, když je nám někdo v patách.

Častokrát
… při chůzi do kopce nezapomenu zdůraznit její zdravotní benefity.
… se radujeme ze sluníčka nebo si stěžujeme na silný vítr.
… nás potrápí, pokud se boříme bahnem, procházíme kolem kravína nebo musíme jít stejným úsekem během jedné procházky dvakrát.
… se v zimě chodíme dívat na vánoční světélka a hodnotíme, která se nám líbí nejvíce.

Tu a tam
… máme problém se na procházku vypravit a jedna z nás musí tu druhou popohnat k odchodu.
… na nás na statku zastříhá osel ušima nebo na lánech zahlédneme pasoucí se srnky.
… se na jaře jdeme podívat na „Bínu“, jestli už tam kvetou konvalinky.
… se zbytečně navleču, a je mi pak vedro.
… počasí venku podceníš, a přišla by ti vhod teplejší bunda nebo čelenka.
… si v zimě vezmeme nevhodné boty, a pak se celou cestu kloužeme.
… se pochválíme za to, že jsme se chůze „zúčastnily“, i když jsme toho ten den nachodily méně, než jsme si představovaly.
… si v sobotu nestihneme všechno povědět, a v družném vyprávění pokračujeme v neděli.
… vedle sebe jdeme mlčky.
… jsme trochu nejisté, kam přesně nás cesta zavede.
…. jsme unavené z toho, jak neustále kráčíme po stejných stopách.

Jednou
… jen kousíček před námi přeběhla přes lesní cestu rodina ušáků.
… nás na cestě zastihla tak ohromná bouřka, že jsme se po návratu domů musely svléknout již na prahu bytu, protože jsme byly promoklé skrz na skrz.
… jsme se ztratily. A ta stopa dobrodružství měla své kouzlo.
… a to opravdu jen jednou, jsme si do poslední chvíle nebyly jisté, zda se před námi na louce pase kráva nebo kůň.

Ještě ani jednou
… a to i přesto, že se pozorně díváme, jsme nenarazily na trnky, a to nás mrzí, protože si nemůžeš připravit oblíbené šípkovo-trnkové víno.

A vím, maminko, vím, že nevždy se ti se mnou jít ven zrovna hodí.
Vím také, že bys někdy raději vyrazila na kolo nebo se věnovala něčemu jinému.
Přesto se mnou většinou jdeš.

Děkuji ti za to.

Krásný sváteční den ti přeje
tvoje „Koťátková“