Ledové kaštany

Ahoj dědo,

před pár týdny, když jsme v našem oblíbeném Albíči stáli s Janem ve frontě u pokladny, zaujal mě nad pásem regál se sladkostmi. Vystavené tam byly ledové kaštany několika příchutí, poutaly na sebe pozornost v obalech, které jsem neznala a které se zdály zářivější, než ty, jež jsem si pamatovala.

Napadlo mě v ten okamžik – ty už jsem dlouho nekupovala, letos ti jich k Vánocům koupím hned několik druhů…

Byl to jen záblesk… ale zapomněla jsem v něm, že už tu s námi nejsi.

Když jsem si to uvědomila, ucítila jsem píchnutí a raději odvrátila zrak směrem k opačné pokladně…

….kde jsem se zrovna střetla s pohledem muže přede mnou, který se z nejasného důvodu podíval za sebe. A když se pak opět otočil směrem k pokladně, vyskládal si na pás hromádku ledových kaštanů.

Ze zvědavosti jsem je přepočítala. Měl jich tam devět. Devět, proč ne deset? Nesedělo mi to. Nejraději bych ho na tu nesrovnalost upozornila.

Neudělala jsem to.

Ta drobná příhoda, jestli se to tak dá vůbec nazvat, mi však od té doby nedala spát.

Měla jsem mu ty desáté koupit? Měla jsem si ty desáté koupit sama?

Nemohla jsem se zbavit pocitu, že jsem to neměla nechat jen tak být.

Trvalo mi to…

Nakonec jsem na to ale naštěstí přišla, dědečku.

Až bude za pár měsíců toho správného desátého, koupím ti je na tvou počest.

Tvá
Terezka

P. S. A taky ti je sním, ha!