Malá

Milá maminko,

jako malá holčička jsem byla asi nejvíc vystresovaná z front před toaletami benzínových pump.

Ač jsem na malou potřebovala sebevíc, jakmile jsem se konečně ocitla v kabince, nemohla jsem přestat myslet na lidi čekající před ní.

Měla bych být brzo hotová, ať ostatní dlouho nečekají a ať si všichni stihnou odskočit ve stanoveném intervalu před odjezdem autobusu.

Hlavně rychle, běželo mi hlavou.

Ale čím víc jsem chtěla být brzy venku z kabinky, tím spíš mi to nešlo.

Hodně sis se mnou v tomto, maminko, užila.

Občas jsi mě uklidňovala nebo mi šepotáním imitovala zvuk tekoucí vody.
Někdy to zabralo, někdy ne.

K “hlavně rychle” se mi po pár neúspěšných pokusech přidalo “příště mi to určitě také nepůjde”.

Nejtěžší to pro mě bylo ještě v předškolním věku, když jsme v polovině devadesátých let jeli na dovolenou do Španělska. 24 hodin tam, 24 hodin zpátky.

Nemohla jsem se dočkat, až po 2–3 hodinách zastavíme na pauzu, na jejím konci jsem však mnohdy měla stále plný močový měchýř a slzy v očích. Zase to nešlo.

Dnes, o více než patnáct let později, jsem, maminko, čekala v jedné takové otravné frontě na toalety kolem čtvrt hodiny. Když na mě přišla řada, vybavila se mi vzpomínka na má dřívější trápení.

Už už na mě lezlo pomyšlení, že teď mi to určitě nepůjde, než jej vytlačilo jiné, které mi udělalo radost: “Teď je to můj čas”.
Vystála jsem si jej, zasloužím si jej.

Myslím, že je to jeden z nejlepších posunů v myšlení, který mi léta seberozvoje přinesla.

Tvá
Koťátková

 

Photo by Tim Mossholder on Unsplash