Malé lži

Milý Jane, 

mám podezření, že mi někdy neříkáš pravdu. 

Například když vidím, jak ti to jde na józe výrazněji lépe než mně, a ty řekneš: "Ale ne, jde ti to moc hezky."

Nebo když před někým něco plácnu, a ty mě uklidníš: "Ale ne, řekla jsi to dobře."

A nebo když jíme venku, já si zamažu tričko, a ty mě ujistíš: "To není skoro vidět."

No a pak taky, když uvařím novou hrachovou polévku s uzeným a ty ji oceníš a trochu si přidáš, ale zbytek pak dáme zamrazit a už jej nikdy nevytáhneme ven, ač jsem to párkrát navrhla.

Chceš vědět, co ve mně takové malé "lži" vyvolávají? 

Někdy mě vytočí, že se mnou nemluvíš upřímně. 

Někdy se bojím, zda poznám, kdy mluvíš otevřeně a kdy ne. 

A někdy, nejčastěji, jsem za tvá slova moc vděčná. 

Protože zkritizovat se umím sama a občas mi v tom pomohou i ostatní. 

Ale ty mi to neděláš. 

Ty jsi můj vlídný hlas.

Hlas, po kterém toužím, hlas, který mi přináší úlevu a radost.

Tvá
Tereza