Marná (…) snaha

N.,

vzdala jsem to.

Přestala jsem se malovat.

Myslím tím každý den, byť bych šla ven jen na chvilinku.

Po našem rozchodu mě představa, že na tebe náhodou natrefím, a ty uvidíš mou tvář bez líčidel – bez “ochranné masky” – děsila.

Nechtěla jsem totiž, aby ses ještě víc utvrdil v tom, co sis o mně myslel a co jsi o mně ostatním přiznal, mně jediné ses s tím však svěřit pozapomněl.

Že jsem podle tebe málo atraktivní.
Že jsem podle tebe málo přitažlivá.

Zdaleka to nestálo jen a pouze na líčidlech, které se ti líbily, ale kdybychom se náhodou potkali, nechtěla jsem, abys na mé tváři na první dobrou viděl vztek, smutek, zklamání.
Abys viděl mé pochroumané ego.

Mé ego tomu tak nechtělo.

A tak jsem se ještě několik měsíců po našem rozchodu před odchodem z domu pravidelně líčila.

Po nějaké době jsem to vzdala.

Proto, že mi naše setkání přestalo připadat pravděpodobné?

Uhm, na tom něco je, ale není to ono.

Proto, že už jsem přestala cítit vztek, smutek a zklamání?

Uhm, to určitě ne.

Proč tedy?

Nejspíš proto, že se tvůj pohled na atraktivitu a mou přitažlivost, začal po čase zásadně rozcházet s tím mým.

Vzdala jsem tedy snahu naplnit ten tvůj.

Foto: N.