Mé místo na slunci

Mé místo na slunci

Má drahá přítelkyně,

před týdnem se mi stala nehoda.

Byla jsem pracovně na přednášce na střední škole. A ne jen tak ledajaké, jednalo se o mou alma mater.

Sotva se náš přednášející ujal slova, můj další kolega vedle mě vstal, aby dětem (pardon, studentům!) rozdal propagační materiály našeho projektu.

Jak vzal do ruky bloky, začaly se mu ze stolu kutálet propisky, které se bez bloků neměly šanci na stole udržet.

Instinktivně jsem napřáhla ruku, abych propisky před pádem na zem zachránila, v cestě mi však stál kolegův hrnek s právě uvařeným kafem.

Ještě horký napoj se téměř beze zbytku rozlil po celém stole, zemi, i špičce kolegovy boty.

Nastal okamžik překvapení, po něm vyprskli studenti a všichni ostatní smíchem. Včetně mě.

Přednášejí rychle a vtipně navázal na mé zpestření, papírové propisky jsme dali sušit, největší škody byly odklizeny, opařený kolega to ustál statečně.

Nic se nestalo.

Zaposlouchala jsem se do přednášky, a tak jsem si lehkost a krásu poslední věty uvědomila až se zpožděním.

Nic se nestalo.

Kdyby se mi podobná nehoda stala kdysi, když jsem v oněch školních lavicích sedávala pravidelně, rozhodně bych to jako nic nepřešla.

Nejspíš bych se studem propadala do země a moji spolužáci by si mě pro mou nešikovnost dobírali ještě dlouho poté. O příhodu by se také zřejmě podělili se studenty dalších tříd.

Takto to bylo ale opravdu jedno.

Protože už nejsem na střední škole, toť často nelítostném prostředí.

Protože už nemusím být taková nebo maková, aby mě ostatní brali.

Protože už nemusím bojovat o své místo na slunci.

Protože už vím, že to, jaká jsem, stačí k tomu, aby mě měli rádi mí nejbližší a abych se měla ráda sama.

Protože se usušené propisky o přestávce stejně rozebraly.

Má drahá přítelkyně, to povznášející uvědomění se za to rozlité kafe (s velkou omluvou kolegovi) s určitostí vyplatilo.

Vaše přítelkyně
Tereza

Psaní vám do budoucna mohu posílat elektronicky.