Mezi námi to není konec

Milý Vojto,

mezi námi dvěma to není passé… Není to uzavřeno, a nevím, jestli někdy bude. Tak to vnímám já. Jak ty – na to se tě netroufám zeptat.

Když jsme spolu naposledy seděli na drinku, přišla řeč na bývalé vztahy. Jen krátce, o vztazích spolu obvykle nehovoříme. Zmínila jsem v podstatě jen to, že i když můj poslední vztah skončil, zůstává za ním cosi nevyřčeného a neukončeného.

„To znám,“ řekl jsi.

Zarazila jsem se, možná jsem i trochu zrudla v obličeji. Napadlo mě, jestli nenarážíš na nás dva.

Nebylo tomu tak, ale na jazyku mě svrbělo: „Však je to tak i mezi námi“.

Nic jsem neřekla. Často na to ale od té doby myslím.

Milý Vojto, naše milostné minutí považuji za velikánskou poťouchlost osudu. Poťouchlost, která mi dodnes není lhostejná.
Ach, jak jsem do tebe byla zamilovaná. Tak mocně, tak urputně, tak vášnivě, tak beznadějně a bolestně, jak jen třináctileté srdce pro svou první platonickou lásku dokáže. Kolik slz jsem se pro tebe naplakala, zatímco jsem seděla na koberci potemnělého pokojíčku a poslouchala srdceryvné hity na Rádiu Černá hora.

Vybral sis moji kamarádku.

Nevěděl jsi, že si na tebe myslím.

A když sis na mě o pár let později začal myslet ty, myslím, že jsem tomu zprvu nevěřila.

Tvé city ke mně ovšem byly skutečné a silné.

Měla jsem tě tak moc ráda.

Ale v mém životě se už sem tam zjevoval a zase vytrácel Adam. Ten Adam.

Můj milý Vojto, pamatuješ na naše rozpačité vinárny, pamatuješ na naši společnou noc v mém pokojíčku? Kolik nám bylo – šestnáct, sedmnáct?

Bylo to něžné a při spánku jsme se drželi za ruce.

Ráno jsem zpanikařila, měla jsem výčitky… Výčitky, že mě máš tak rád, a já mám tak ráda jiného. Dodnes je mi líto, jak chladně jsem se k tobě toho dne zachovala. Svou úzkost jsem snižovala čtením Jane Austen a když mamku zajímalo, co se mezi námi stalo, poprosila jsem jí, ať už se mě na to neptá. Řekla jsem jí, že o tom nemohu mluvit.

Maminka to respektovala a dlouhou dobu si pak myslela, že jsem tu noc přišla o panenství.

Nebyla to však pravda.

Jednou, o něco později, ses mi vyznal. Bylo to odvážné a dechberoucí. Nechť více o tom... zůstane mezi námi.

Nic se však nezměnilo, a ty sis poté, tuším, opět na chvíli našel cestu ke kamarádce.

Během všech těch let, co jsme se tu a tam potkávali – ve školních lavicích (když jsi tam jednou za čas zavítal :) ), na třídních srazech, na vánočních drincích ve Vrchlabí, ve tvém bytě, kde jsem přespávala, když jsem v Praze ještě neměla bydlení, na pražských koktejlech, dokonce i na procházce, běhu nebo při společných jízdách autem do kraje našich blízkých… vždy mezi námi něco viselo ve vzduchu.

Alespoň u mě to tam bylo. Celou tu dobu jsem pro tebe měla zvláštní slabost. A zcela otevřeně, za ty roky jsem po tobě někdy natahovala ruku a přála si, abys mě pevně sevřel v náručí, a někdy jsem s tebou chtěla strávit noc a někdy se tě asi dotýkala víc, než bych měla… A tys se mnou někdy flirtoval a někdy jsi vypadal plný citu a někdy jsi už už ke mně udělal krok, ale než jsi stihl vykročit, už jsem byla opět zavázaná jinému.

A s věkem si stále častěji uvědomuji, proč jsem pro tebe, navzdory energii, kterou mezi námi – někdy silněji a někdy sotva znatelně – cítím, nikdy kurážně nevykročila.

Všechny ty roky jsme žili každý něčím jiným a nějak jinak. Máme jiné sny a jiné ambice. Máme jiné představy a touhy. Jsme jiní lidé, kteří by se pro sebe pravděpodobně nemuseli jen přizpůsobit, ale také vzdát části sebe samých, toho, co nás jako jednotlivce pohání a toho, v čem se cítíme dobře.

Čas – škoda, že jsme ho spolu neměli více a škoda, že jsme se neprotnuli v tom, kdy jsme jeden k druhému cítili něco víc.

Nemyslím si, že si o tom někdy promluvíme, ale jsem ráda, že ti aspoň touto formou mohu říct, jak jsem ráda, že nás navzdory našemu milostnému neprotnutí a našim odlišnostem stále spojují vzájemné sympatie.

Jsem nesmírně vděčná, že sis mě ve svém životě ponechal, i když jsem ti v minulosti ublížila. Zřejmě opakovaně.

Jsem ti vděčná za to, že se mohu čas od času stále zblízka obdivovat tvým nadáním, trávit s tebou čas a mít tě ráda.

Ale, když už spolu mluvíme takto důvěrně, uzavřené to mezi námi není, viď? A ani nebude?

Terka