Nadechnout se tebe

Pro Adama

Milé pucle,

včera jsem si při cestě domů autobusem vzpomněla na to, jak jsme společně jeli z jednoho z našich „Krrrnovů“. Bylo jaro, ale jako pokaždé, když v Krnově probíhá festival, byla tou dobou zima.
A já, jako téměř pokaždé, chlad v Krnově podcením.

Ten rok jsme tam každý jeli s někým jiným. Poprvé, a zatím také naposledy – na další ročníky už jsme opět vyrazili společně. Možná, že bychom tam spolu jeli i tehdy, ale bylo to jen pár dní, co ses mi ozval po několika měsících ticha, během nichž ses ode mě odpojil. V Krnově to bylo poprvé, kdy jsme se po té době opět potkali.

Víš, že jsem tě ale vnímala ještě dřív, než jsme se vlastně spatřili? Když jste vstoupili do potemnělého filmového sálu, energie v místnosti se změnila. Rozbušilo se mi srdce, a i když jsem tě neviděla, a ze strachu ze střetnutí měla oči přibité na plátno, věděla jsem, že jste si sedli zrovna vedle nás.

Do Krnova jel každý po vlastní ose, z Krnova jsem se ale připojila k tobě a tvé kamarádce. Jeli jsme autem, ty jsi řídil – ostatně jinak bych si to ani neuměla představit.

Jak jsem se již zmínila, bylo chladněji, a pro mě není těžké promrznout na kost. Seděla jsem na zadním sedadle, a tys mi nabídl svou mikinu, která ležela za ním. Už jak se mi dostala pod ruku, šlehla mě do nosu tvá vůně. Tak opojná, tak tvá. Vůně, kterou bych poznala na sto honů a kterou si umím i dnes, po všech těch letech, s nádechem stále vybavit.

Pamatuji si, že byly doby, kdy jsem na ní byla závislá. Kdy jsem vítala jakoukoliv příležitost ulovit si pro sebe nějaký kousek tvého oblečení. Nějaký kousek tebe.

Vzpomínám si také na to, jak mi ta vůně vždy zůstávala v peřinách ještě dlouho po tvých odjezdech. Mám na mysli, když jsme spolu byli. A ta vůně se mnou zůstala mnohem déle, než bylo času, který jsi se mnou skutečně strávil.

Když myslím na tvou vůni, myslím i na verše Oldřicha Mikuláška:

Když jsem si večer postýlal,
našel jsem tvůj vlas –
všechno, co mi zůstalo z tvé hlavy.
A vůně tvého těla v peřinách –
všechno, co mi zůstalo z tvé lásky.
Má hlava těžkne od toho dne.
A moje srdce ohýbá mne v chůzi,
neboť jsi stále v něm.

Ano, když ses ztratil, ještě dlouho jsem si tě v sobě nosila. A teď? Stále si na tebe často vzpomenu, stále jsi mému srdci blízký.
Ale už dávno se při chůzi neohýbám.
Jsem za to nesmírně vděčná, neboť jsem si mnoho let myslela, že už se nikdy nenarovnám.
Těší mě, když se mi tvá vůně čas od času společně s tebou mihne životem, ale v mých peřinách už pro ni není místo.

Jak víš, poznala jsem od té doby víc mužů i víc vůni. Některé z nich mě uklidňovaly, po některých z nich jsem bažila podobně jako po té tvé.

Co jsem ti však chtěla říct, a co zřejmě nevíš, je to, že žádná z nich, nikdy, ani vzdáleně, nebyla tak omamná jako ta tvá.

Tvé pucle