Nebylo co

Milý tatínku,

dlouho jsem se na tebe zlobila za to, že jsi mi tehdy, když jsem plakala nad něčím, čemu jsem na gymplu nerozuměla, opakoval: „Já to říkám pořád, že jsi měla zůstat na základce.“

Nebo za to, jak jsi mi poté, co jsem brzy po sobě získala dva bakalářské tituly, promlouval do duše: „To už by ti mohlo stačit, ne. Už běž raději do práce, v dalším studiu nepokračuj.“

Na tom, proč jsem se tvými slovy tak dlouho trápila, hrálo zásadní roli i to, že můj bratr, který to ve studiích dotáhl až na doktorát, od tebe nikdy nic podobného neslyšel.

V mém případě jsi ale říkal jiné věci.

Cítila jsem rozhořčení, že nám oběma měříš jiným metrem.

A ty jsi nám jiným metrem měřil.

Jenže, můj nejmilejší tatínku, ty jsi nám ani stejným metrem poměřovat nemohl.

Protože jsem byla jiná.
Jiná než můj bratr.

Proto jsi mi říkal jiné věci.

A nemyslel jsi to vůbec špatně.

Na gymplu jsi viděl, jak mě nepochopení školní látky dohání k šílenství.
Na univerzitě pak to, jak se pod kvantem studijních povinností hroutím.

Roky jsem se mylně domnívala, že to, co mi říkáš, mi říkáš proto, že si myslíš, že to, do čeho se pouštím, nezvládnu.

Ty jsi tím ale myslel:
„Přeji si, abys byla veselá, a ne se tady trápila.“
„Přeji si, aby toho na tebe nebylo moc.“

Přál sis, aby pro mě život byl snazší.

Šlo ti o mé štěstí.

Celou tu dobu.

Teprve tehdy, když jsem to konečně pochopila, jsem ti tvé nešťastné výroky mohla odpustit.
Respektive, pochopila jsem – že vlastně ani není co odpouštět.

Tvá holčička
Terezka