Nepožádáš kamaráda svého o pověšení obrazu
N.,
tím dnem, kdy jsi pro mě v bytě na Skalce věšel obrazy, se pro mě ledasco změnilo.
Vím, že sis myslel, že jsem se ten den rozešla s Matoušem a Matouš si myslel, že jsem mu ten den byla s tebou nevěrná, ale nic z toho se nestalo. Nebo alespoň ne tak, jak jste si to oba mysleli.
Co se vlastně to nedělní dopoledne stalo? Přijel jsi mi pověsit na zeď mé tehdejší malé komůrky tři obrazy krajiny, tři nádherná dědictví po mé drahé babičce. Nebylo to zrovna easy-peasy, a trvalo to mnohem déle, než jsme předem odhadovali. Jak vhod nám přišlo společné jídlo. Jak vhod nám přišlo, když jsme se po práci spolu na chvíli natáhli na postel.
Leželi jsme v objetí. Leželi jsme tam tak několik minut, a i když se nestalo nic jiného než to, bylo to intimní. Cítili jsme to. Bylo to těžké, ehm, ustát, ehm.
Když jsme se spolu, N., napříště viděli, vím, že sis myslel, že jsem se s Matoušem rozešla. Během vrtání do mé zdi, ještě, než jsme se spolu na chvilku ocitli v objetí, jsem se ti totiž svěřila, že o rozchodu s Matoušem vážně uvažuji.
Zvažovala jsem jej vskutku značně a přemýšlela o něm už jistou dobu. Nebylo to, N., kvůli tobě, a předpokládám, že tě to asi ani nenapadlo. Každopádně ta společně zažitá chvíle s tebou byla jedním z dalších znamení, že ve vztahu s Matoušem toužím po něčem, co se mi pravděpodobně nikdy nedostane.
Matouš na mě to odpoledne čekal, čekal, až budeme s pověšením obrazů hotoví, a pojedu s ním do nábytkového domu vybírat novou kuchyň a novou koupelnu do jeho bytu. Ach, jak mi u toho bylo těžko, jak smutno mi bylo vědět, že ať už vybereme cokoliv, jeho byt po rekonstrukci už nejspíš neuvidím.
Později ten večer, když už jsme byli z nákupního domu doma, jsem Matoušovi poprvé přiznala, že se necítím šťastně a že pomýšlím na rozchod. Nebyla jsem však natolik odvážná, abych naše pouto rázně přetnula, a tak jsme se rozešli neurčití ohledně toho, co bude následovat. Rozešli jsme se, ale ne jako rozešlí.
Možná teď, N., usilovně přemýšlíš, jestli jsem ti na setkání o týden později sama neřekla nebo ti nepotvrdila tvou domněnku ohledně rozchodu s Matoušem. Ale jen jsem ti na otázku, jaké to bylo mluvit s Matoušem, popravdě odvětila, že těžké. Kdybych ti lhala do očí, jsem si jistá, že bys to poznal. Jsem průhledná jak igelitový sáček. Ale právě proto, že napřímo lhát neumím, ovládla jsem vcelku obstojně jiný způsob lhaní. Naučila jsem se lži opomenutím. Nechat druhou osobu u toho, co si myslí, i když vím, že její domněnky jsou mylné.
Vrátila bych tuto lež opomenutím? Zcela jistě měla vliv na to, co po ní následovalo. Naprosto upřímně – i když bych si to moc přála, nejsem si jistá, jestli už jsem dnes Terezou, kterou bych chtěla být a která by tehdy přiznala, jak se věci doopravdy mají.
Na akt věšení obrazů si ale od toho zážitku s tebou dávám pozor. Není divu, že jsem dlouho čekala na to někoho o takovou službu opět požádat. Čekala jsem na někoho, s kým bychom se na obrazy mohli společně dívat.
T.
Photo by Angèle Kamp on Unsplash