Nové začátky

Dear Sai,

to to letí! Od toho podvečera ke konci května, kdy jsem tě vzala za ruku, už uplynul víc jak rok. Ale vzpomínky na tebe, a na ten teplý jarní podvečer, jsou stále se mnou. A spolu s nimi i naléhavá otázka – otázka, zda jsem tě za ruku měla vzít, když jsem si nebyla jistá, jak dlouho se jí chci držet.

Přišel jsi, aniž bych tě čekala. Kontaktoval jsi měl přes CouchSurfing, který jsem naposledy používala několik let zpátky během návštěvy Atén. Hledal jsi někoho, s kým bys mohl vyrazit na procházku nebo něco podniknout. Rád bys v Praze poznal nové přátelé.

Odepsala jsem ti. Napsal jsi mi jen týden poté, co jsme si na prvního máje s N. předali zpět věci a klíče od bytu, a já jsem odjela z Prahy ven. Nevím, jak se to v životě má s náhodami a znameními, ale tvůj příchod jsem jako znamení intenzivně vnímala.

Když jsem ti odepisovala, napsala jsem ti popravdě, jak se to se mnou zrovna má. Nabídla jsem ti, že se ti mohu ozvat, až mi bude veseleji a vrátím se zpět do města.

Co ty na to? Že si i tvé srdce něčím nedávným prochází, a že budeš rád mým přítelem.
Psali jsme si, namlouvali si hlasové zprávy.
Třeba o tom, na čem ten den zrovna pracujeme. A navzájem jsme se chválili za svou pracovitost.
Ty ses mě vyptával, kam jsem ten den šla na procházku a zda ti pošlu nějaké fotky z mých toulek krajinou.
A já se tě nikdy nezapomněla zeptat na to, co si ten večer připravuješ k večeři, a pak obdivovala tvé kulinářské schopnosti.
Sdílel jsi se mnou příběhy své kultury, po kterých jsem dychtila, a ty ses zajímal o to, jak se mi daří zvládat mou nespavost a noční můry. "Try with a cup of yogurt, then we will see," hovořil jsi ke mně tak, že v tom nejsem sama.
Dával jsi mi tipy na filmy a písně, já tobě, jak se propojit s dalšími lidmi nebo jak odpustit té, která ti ublížila.
Ty jsi den ode den sledoval můj posun ve studiu, já posun v kvetení tvých chilli papriček.

Celé to psaní trvalo jen tři týdny, ale bylo pevnou součástí našich dní. Někdy jsme si napsali už ráno, jindy až večer, ale psali jsme si většinou až do chvíle, než nastal čas na přání dobré noci.
Těšila jsem se na řádky od tebe. A když ses dlouho neozýval, chyběl jsi mi.
A vím, že i já tobě, jen ses příliš často bál, jestli mě náhodou nerušíš. Přitom já na tebe čekala.

Ale i tak jsem o tobě nikomu neřekla. Proč? Protože naše konverzace pro mě představovaly mé malé štěstí, které jsem si chtěla nechat jen pro sebe. Bála jsem se, že když o něm promluvím, mohu o něj přijít.

Neflirtovali jsme spolu, nepsali si dvojsmyslně. Radši jsme se snažili jeden druhého rozesmát. A čas od času si dali vědět, že jsme rádi, že tu ten druhý pro prvního je, a že se těšíme na osobní setkání. Na které si trpělivě čekal. Protože mně se do města vrátit nechtělo.

Ale i přesto, že naše konverzace probíhaly na čistě kamarádské bázi, n-ě-c-o jsem přeci jen tušila.
Jednou jsi mě špatně pochopil, a myslel sis, že jsem se z Prahy úplně odstěhovala.
"I am now feeling happy," napsal jsi, když jsem ti vysvětlila, že tomu tak není.

Věděla jsem také o tom, že se usmíváš, když posloucháš mou zprávu, a že po mě mou intonací rád opakuješ mnou nadužívané slovíčko „actually“.

A nepřehlédla jsem ani to, že tě shledávám přitažlivým.

I ty jsi něco tušil. Třeba ten večer, kdy ses šel projít s kamarádkou ven, a já se žárlivostí stáhla do sebe, ale navenek se chovala, jako že je vše v nejlepším pořádku. Ale ty jsi to stejně poznal, a hned po příchodu z procházky mě zahrnul svou pozorností, protože jsi nechtěl, aby mi bylo smutno, navíc pro nic za nic.

Čím blíž jsme si byli na dálku, tím dál jsme si byli během naší první procházky. Ano, na uvítanou jsi mě objal a připravil jsi pro mě pohoštění, ale kdybys při cestě domů ze Stromovky několikrát nezmínil, že se rád připojíš na nějakou akci s mými přáteli, ani bych si nemyslela, že jsem ti vlastně sympatická. Tvá odtažitost pro mě byla zklamáním. Popravdě jsem se ke konci schůzky těšila, až zase budu u sebe, sama.

Z Letenského náměstí jsme měli společnou cestu tramvají. Seděla jsem u okénka, ty vedle mě. A v tu chvíli mi přišla zpráva od N. Že mě právě viděl z protijedoucí tramvaje. Akorát jel z meditačního večera s přiléhavým názvem „Nové začátky“. Bylo to tak absurdní, tak směšné, ale vzalo mě to. A tys to na mně poznal, a tvá nálada se vteřině změnila. Náhle jsi vedle mě seděl smutný a utrápený.

Vzpomněla jsem si v té chvíli na to, co jsi jednou vyslovil: "I just need a girl who holds my hand. That's all!" A tak jsem tě, bezmyšlenkovitě, a navzdory tvé dosavadní rezervovanosti, vzala za ruku. Proč? Protože jsem tvou pochmurnou náladu chtěla rozehnat. Neměla jsem však tušení, jak na můj čin zareaguješ. Ostatně, neměla jsem ani čas nad tím přemýšlet.
Ale ty jsi mou ruku ihned pevně stiskl. Vnímala jsem, jak se ti zrychlil dech a maličko ses roztřásl, mou ruku jsi ale přesto pevně tisknul a neměl v úmyslu ji pustit.

Měl jsi v tom jasno.

A na Hradčanské, kde jsi měl přestoupit, jsi nevystoupil, a mou ruku jsi v tramvaji svíral dál.

Ale já to, kromě toho spontánního stisku ruky, dál nepromyslela.

A dodnes se sama sebe občas ptám, zda by pro tebe nebylo snazší, kdybych tě tenkrát v tvém smutku raději nechala sedět. Raději tě nechala.

Jsem si skoro jista, že bylo, alespoň pro ty měsíce, které „po jízdě z Nových začátků“ následovaly.

Mrzí tě to ještě? Mě ano.

XO
Tereza