Opožděný suvenýr

Šéfeditore,

byli jsme se s Janem podívat v pražské zoo na vombata a na luskouny. Chtě nechtě jsem si přitom vzpomněla, jak jsi mě vzal do zoo na naše první rande.

Konverzace zdárně plynula, tvá společnost mi byla milá, mládě tamarína bělovousého bylo rozkošné, a ač jsme do zoo zavítali v lednu, bylo ten den celkem slunečno. Zimu při procházení mezi jednotlivými vnitřními pavilony jsme navíc rozháněli svařáky.

Byla jsem zkrátka ve velmi dobrém rozmaru.

Poznala jsem, že se ti líbím.

Užívala jsem si, jak na mně visíš pohledem.

Byla jsem vtipná.

Nebo jsem alespoň dost dobře bavila sama sebe.

Při procházení kolem suvenýrů jsem si tě dobírala, proč mi nekoupíš jedno z vystavených plyšových zvířátek.

Ano, i to mi tehdy připadalo vtipné.

Žádné jsi mi nekoupil, ale jen nerad ses se mnou na konci schůzky loučil.

O pár dní později jsi měl zájem o víkendu opět něco podniknout, odmítla jsem to však s tím, že jedu domů k rodičům.

V pátek navečer jsem v práci zaklapla notebook a pospíchala na autobusové nádraží.

Měla jsem to tak tak, jak bylo (a možná ještě je?) mým „dobrým“ zvykem.

Jaké překvapení pro mě bylo, když jsem tě na nástupišti spatřila čekat.

S plyšovým slonem v ruce.

Někomu by to mohlo připadat podivné, zvlášť, když se vezme v potaz, že jsem ti neřekla přesný čas odjezdu, mně se to však zdálo nápadité a romantické.

Vlastně by to tak na mě působilo stále, kdybych si nepamatovala, jakého dalšího překvapení jsi byl schopen.

Tereza