Poprvé na Valentýna

Milý Matouši,

Valentýn. Co mě k němu napadá? No jo, je to kýčovitý svátek, ale vybaví se mi naše první pusa před pár lety.

Navečer jsi mě vyzvedl v práci, a společně jsme vyrazili na rande do blízkého Café NONA. Čerstvě jsem se vrátila z několikadenní okouzlující pracovní cesty v Lisabonu. Během ní jsme byli v kontaktu jen trochu, a před ní jsme se viděli pouze jednou, takže je celkem pochopitelné, že jsem byla řádně nervózní. Stále jsi pro mě byl neznámý člověk. Neznámý člověk, se kterým jsme se ale o příležitosti valentýnského polibku po telefonu pošťuchovali.

Ty už mě znáš, ale ostatní to možná neví – že občas s radostí druhého provokuji a škádlím se s ním, když ale dojde na věc, nejradši bych vzala do zaječích. A tak jsem se té možnosti, že na polibek skutečně dojde, obávala. I proto, že jsem si nebyla jistá, zda je to krok, který chci – chceš – chceme udělat.

Během naší schůzky jsem tedy trnula, zda, a případně kdy, na „to“ dojde. Ale jelikož se nic nedělo a čas plynul, ztrácela jsem svou ostražitost. V průběhu večera jsem na příslib valentýnského políbení skoro zapomněla.

Tys ale nezapomněl, a překvapil mě v moment, kdy jsem to nečekala. Scházeli jsme několikapatrové schodiště směrem dolů z kavárny, a tys mě najednou v jednom mezipatře zastavil, natočil si mě směrem k sobě, chytnul mě za obě ramena… a políbil.

Nebyla to pusa z románů, při které bych ztratila pojem o času a realitě. Vlastně byla docela legrační, protože jsme si navzájem nebyli jistí, jestli se jedná „jen o pusu“ nebo o polibek. Ale myslím, že se k nám toto rozpačité políbení naprosto hodilo.

Ještě dlouho jsme si jeden z druhého dělali pro ten nejistý moment legraci. No, možná spíš ty sis ji dělal ze mě. Ale já tvé pošťuchování s radostí přijímala.

Každopádně, na tom polibku nebyl nejdůležitější jeho průběh, jako spíš to, co představoval. Po něm jsme se totiž vzali za ruku, a ty už jsi mě nepustil. Považoval jsi za samozřejmé, že jsem již tvou. A já, která se nechtěla vzdát své čerstvě nabyté „svobody“, a která si to ještě ani tehdy, když jsme o chvilku později loučili na zastávce metra, zřetelně neuvědomovala, už opravdu byla.

Krásného Valentýna, Matouši, užij-te si jej a zase si někdy napíšem,

Tereza

 

Photo by Jonathan J. Castellon on Unsplash