Pouštění

Milé pucle,

když jsme na jaře na jedné z mnoha oslav a posezení se sousedy otevírali v tvé nepřítomnosti tebou darovanou láhev vína, řeč se, celkem předvídatelně, stočila k tobě.

„Adam… – von ví, že ho tu máme rádi, “ povzdechl si, ne poprvé, taťka.

A u jednoho povzdechnutí nezůstalo.

„To ho málokdo má tak rád jako my.“

„Adam je hodnej kluk… Měla ses ho držet.“

„Škoda, že vám to nevydrželo.“

A když oslava skončila a sousedé odešli, zaslechla jsem ještě, jak taťka z ložnice mumlá, kdoví, zda víc pro mě nebo pro sebe:
„Škoda, že ses ho nedržela.“

Pucle, rozumím tomu, proč si tě má rodina zamilovala – získal jsi sympatie nás všech. Oslnil jsi nás svým charizmatem a vlastnostmi, pro které jsme dosud „tvoji“.

Jen mezi námi dvěma mě však až donedávna mrzelo to vědomí, že si nejbližší zřejmě myslí, že jsem kdysi mohla udělat víc. Že snad bylo v mé moci, abychom spolu zůstali.

Jistě, mnoho věcí bych dnes udělala jinak než dřív, ale už od začátku jsme oba věděli –
že to jednou skončí.
že jsme příliš odlišní na to, abychom spolu žili víc v radosti než v neštěstí.
že tam něco chybí.

Že tam tobě něco chybí.

Ale přesto nás to táhlo k sobě.

A sotva jsme splynuli, už se to stalo vzpomínkou. Od sebe, k sobě, od sebe, k sobě…
…od sebe.

Ale já jsem chtěla, tak moc chtěla. Navzdory rozumu.

Ty víš, že kdybys chtěl i ty, já bych se tě „držela“.

Možná až dodnes.

Ale pokaždé jsem tě musela pustit. Nejdříve se slzami v očích, později s nadějí, že čím snazší to pro nás oba bude, tím dřív se možná vrátíš zpět. A ty ses znovu a znovu vracel. A v časech, kdy jsi byl zrovna pryč, jsme si žili každý po svém.

Jednoho dne ses však již nevrátil.

A jednoho dne, o něco později, jsem tě sama v sobě konečně pustila i já.

Raduji se z tohoto dne i ze všech těch, které po daném „puštění“ přišly – přesto mě však až donedávna ta zpola ze srandy, zpola vážně míněná povzdechnutí, že jsem se o naše milostné pokračovaní mohla zasloužit víc, nenechávala chladnou.

Snad proto, že jsem je sdílela? Snad proto, že jsem se za minulost na sebe, na tebe či na nás ještě zlobila? Nevím, ale přiznám se, už to pro mě není podstatné.

Pravda o nás dvou je nejspíš stejně někde uprostřed, a možná ani není.

Důležité je, alespoň pro mě, to, co je teď – a to je, že jsme si v životech zůstali.

Že jsi náš rodinný přítel.

Přítel, který se vrací a je vždy nadšeně vítán.
Přítel, který ví, že ho máme moc rádi.
Přítel, který se však jen pro to vědomí k nám snad nevrací.

Protože pokud ano, a z té možnosti mi není veselo,
tak tě,
milé pucle,
s láskou pustím za nás za všechny.

T-pucle