Pozdrav z tábora

Milé holčičky z tábora,

přesně díky vám – a vám podobným – jsem se nakonec stáhla.

Byla jsem krásná a živá holčička.
Nebála jsem se lítat za kluky mnohem staršími než já a před dospělými i dětmi jsem se ráda předváděla.
Pozornost mi dělala dobře.  

Nevím, jak k tomu došlo, ale s vedoucím celého tábora jsme měli takovou hru.
Byla jsem jeho žena.
On byl můj muž.

Od něj ale i od ostatních táborníků se mi dostávalo mnohem větší pozornosti než vám a dalším sedmiletým a jinak letým holčičkám.

Nečekala jsem však, co mě s vámi čeká.  

Holčičí smích za dveřmi pokoje, ve kterém jsem bydlela, rychlé zaťukání a dusot odbíhajících nohou.

Na dveřích přilepené posměšné cedulky o tom, že je Zbyněk můj manžel…

Au…

Už mi nedělalo dobře, když se na mě Zbyněk u velkého společného stolu obracel jako na svou manželkou.

Začala jsem se tomu bránit.

Ale čím více jsem se tomu bránila, čím víc jsem vrtěla hlavou, že tomu tak není, tím spíš mě Zbyněk škádlil.
A spolu s ním i ostatní.

A tak jste pro ně chystaly další drobné – anonymní – schválnosti.

Bolely mě.

Nezdá se mi, že jsem v těch sedmi letech pochopila to, že mi je děláte proto, že mi závidíte.

A myslím, že vás by zase nenapadlo to, že vám i já při vašich zlomyslných výpravách závidím.

To, jak jednáte společně, v partě.  

Taky jsem do ní chtěla patřit.

A možná i budu, když na mě nebude tak viděno a nebude mě tak slyšeno.

Došla jsem celkem rozumně… k velmi nerozumému závěru.

Naštěstí jsem z něj před časem vyrostla.

Věřím, že i vy – a vám podobné – jste ze svých škodolibostí dávno vyrostly.

Není proč za tím tedy nezavřít dveře.

Na těch svých pro vás nechávám z venkovní strany vzkaz –

Přeji, ať se vám daří.

Terezka
alias Krvavé koleno