Přání o neutichnutí

Milý Jane,

přišel jsi za mnou do pokoje. Nos jsem měla střídavě zabořený mezi laptopem a seznamem dnešních úloh. Necelé tři týdny do festivalu, uaaa.

Choval ses ke mně něžně, něžněji než před chvílí během snídaně.
„Co se děje?“ zeptala jsem se tě.
„Nic,“ odvětil jsi a nepřestával jsi mě jemně hladit.
Za pár vteřin jsi mi sdělil, co se stalo z pondělí na úterý.

Tím se všechno změní – bylo první, co mě napadlo.

Vztek.
Lítost.
Zdrcenost.
Strach.
Frustrace.

Pak nastalo ticho před bouří. Nesnesitelné ticho.

Tlak z nenaplněné potřeby, aby se víc mluvilo, aby se víc jednalo…

Netajím se tím, že je pro mě tento blog formou terapie. Není k údivu, že jsem s jeho psaním začala v období světové krize s koncovkou -19. S tou jsem se vyrovnávala tím, o čem jsem psala, ale i skrze písmena, která jsem nenapsala.

Tentokrát s jistotou cítím, že o tom, co se děje, nemohu nenapsat.
Nemohu mlčet o dlouholetém vzteku na toho, který lže, přináší utrpení a smrt.
Nemohu mlčet o lítosti a bolesti, kterou cítím, když vím, že lidé v blízké zemi umírají a přicházejí o své domovy. Když vím, že to, co se děje, od sebe rozděluje rodiny.

Přispěli jsme spolu na sbírky. Napsali těm, které známe. Nabídli pomoc. Jsme ochotni a otevřeni pomoci i dále. Co bude dále?

V posledních pár dnech se z mých kruhů stále častěji ozývá, že je zbytečné sledovat to, co se děje, že je zbytečné se o tom bavit.

To dění… je děsivé. A chápu a respektuji všechny, kteří se od něj chtějí či potřebují odstřihnout.

– Mám strach. Nedělá mi to dobře. Bojím se, že se propadnu. –

Tomu rozumím. Pokud někoho situace semílá, strach jej pohlcuje, smutek jej žene do deprese… přeji si, ať se chrání, ať se nenechá zahltit médii, ať činí tak, aby si udržel dobré zdraví.

Rozumím i tomu, když v sobě někdo nechce nebo nezvládne najít dostatek soucitu k tomu, aby se ho to, co se děje, dotklo. Když se někdo rozhodne žít jakoby se nic nedělo. Věřím v důležitost tolerance. Odpojit se leč neublížit má svou nepopiratelnou hodnotu.

Nerozumím však tomu, a vím, Jane, že tomu nerozumíš ani ty, když někdo vědomě snižuje hodnotu toho, že někdo mluví, že někdo činí gesta. Nerozumím tomu, když někdo říká, že dávat pozornost tomu, co se děje, je nepotřebné. Že „pouhá“ vědomost, gesta či slova, která vyjadřují odsouzení invaze a podporu lidem, na jejichž životy má vliv, jsou k ničemu.

Činy jsou činy. Činy jsou lepší než slova. Ach, jak si každého činu vážím. Jak si hluboce přeji, aby jich bylo více.

Ale… alespoň pro mě, zájem, gesta nebo slova nejsou zbytečná.

Opravdová, vážně míněná gesta a slova mají smysl.

Skrze ně ctíme utrpení druhých.
Přisuzujeme mu vážnost.

Lítost, blízkost, náklonnost, péče, laskavost, podpora – která je v nich obsažena, může druhým pomoci.
Dodat jim odvahu, snížit jejich utrpení…
Skrze ně, skrze náš soucit, prokazujeme své spojení s dalšími lidskými bytostmi. S lidmi jako jsme my.

Obojí je více než ticho.

Dokud se mluví, nepřijme se zločin za nový standard.

Dokud se mluví, nezapomene se.

Gesta a slova…
… mohou vést k činům.
Mohou vést ke změně.

Díky všem, kteří nešíří bolest, uvnitř sebe soucítí, činí gesta, mluví či jednají.

Kéž je jich na světě vždy víc.
Tereza

 

Photo by Olga Subach on Unsplash