Přání pro 2022: o studu nahlas, se studem vlídně

Milá Terezo,

když ležím v posteli se zataženými okenními závěsy a rozptyluji se sledováním videí, abych oddálila vstávání,
když při koupeli ve vaně nadávám sama sobě,
když odkládám náročně vypadající úkol,
když mám pocit, že už se nemá cenu o nic snažit,
když před druhými nedokážu popravdě říct, na co myslím a co cítím,
a nechci slyšet, co si o mně popravdě myslí oni,
když se snažím z nějaké situace vykroutit,
když se s druhými porovnávám, abych se cítila lépe nebo ještě hůř,
když blekotám,
když se vyhýbám druhým
nebo když jsem k nim naopak přeochotná a toužím po jejich vřelosti,
když se snažím vší silou zabavit, abych ani na okamžik nezůstala se svými myšlenkami
a na noc si pak raději vezmu půl prášku na spaní

– velmi pravděpodobně to znamená, že se STYDÍM.

Za co?

Za něco, co jsem řekla nebo udělala.
Za něco, co jsem neřekla nebo neudělala.
Za něco, čeho jsem a čeho nejsem schopna.
Za to, jaká jsem nebo jaká nejsem.

A ruku v ruce se studem se bojím, že budu za své přešlapy, ohavná slova či nedokonalost vyloučena ze společnosti.

Jsem přesvědčena, že si nezasloužím lásku ani radost.

Na jak dlouho? Často se mnou stud a vše co k němu patří lomcuje jen přes noc. Vzpomínky na některé obzvláště odsouzeníhodné zážitky mě však dokážou potrápit i po letech od jejich udání se.

Jsem si vědoma toho, že stud nemá rád, když se o něm mluví nahlas. Oslabuje ho to a může ho to dokonce i zničit.

Jenže přiznat se k němu a rozebrat jej, to se lehčeji řekne, než udělá.

Je o tolik snazší běžet se schovat, vzdát se, otupit bolest či namířit vztek proti sobě či ostatním.

Je jednodušší si pak později samotnou přítomnost studu a čas strávený v jeho zajetí vyčítat, jakkoliv hrozivě to zní.

Pochopila jsem, že stud není něco, co můžu já nebo kdokoliv jiný ze svých životů natrvalo odstranit.

Můžu (a ostatní mohou též) se s ním však naučit jinak zacházet, lépe jej překonávat, stát se vůči němu odolnější.

To je to, co si přeji. To je to, čemu se chci v tomto roce učit.

Nechť je mi v tom inspirací práce Brené Brown.

Nechť mám ve chvílích, kdy mnou stud začíná prostupovat, na mysli to, že…
… stud není slabost.
… ať už jsem prožila cokoliv, pravděpodobně nejsem na světě první, kdo se mnou sdílí nejenom podobný příběh, ale i podobné pocity.
… nejsem taková, jaká se právě cítím.
… jsem dostatečná.
… nemusím svou hodnotu hledat u jiných, mohu se pro ni každý den rozhodnout a jednat na základě jejího vědomí.
… abych dokázala překonat svůj stud, potřebuji projevit svou zranitelnost, pomůže mi před někým blízkým nahlas vyslovit to, za co se stydím.
… projevit odvahu znamená druhým nezmizet z očí, znamená to zůstat s nimi.
… projevit odvahu znamená také prosté „nechat se vidět“ – nechat druhé vidět mou nedokonalou prezentaci, mé nedokonalé já, nechat druhé vidět, že se statečně snažím uspět i tehdy, když na něco nejspíš nestačím.

A co když mi bude odvaha chybět? Co když před nepříjemnými stavy studu raději uniknu, než abych jim čelila?

Některé činy a slova mohu později napravit. Na něčem, za co se stydím, mohu později zapracovat, abych se v budoucnu cítila lépe. A někdy mohu nechat stud, aby mnou prošel, a teprve tehdy, když už jsem opět na nohou, se mohu při další příležitosti, kdy mě opět začne obkličovat, zkusit zachovat jinak.

Ze všeho nejvíc totiž potřebuji vlídnost. Být vlídná sama k sobě a ke svým nejtemnějším bojům.

A zároveň s tím – být vlídná i ke všem ostatním, těm, kteří se studem svádí obdobně ukrutné bitvy.

Tvoje Tereza