Přišel jsi včas

Milý Matouši,

„Eskalátor. Za chvilku jsem tam, T.,“ poslala jsem ti kdysi zprávu 4. února v 15:01.

Co nás dva vždy pobaví, mnohem víc než rozpačitý valentýnský polibek, je vzpomínka na naše první rande. Mám podezření, že s věkem se tvému originálnímu prvnímu dojmu, který jsi na mě učinil, smějeme s čím dál větší chutí.

Měli jsme se ve tři hodiny odpoledne potkat před kostelem na Náměstí Míru. V přesný čas jsem ale právě vystupovala z vagonu metra. Napsala jsem ti, a čekala, že mé víceméně zanedbatelné zpoždění nonšalantně přejdeš.

Ale to ty ne. „Přišla jsi o pět minut později, já přišel o pět minut dřív, takže tu už celkem deset minut mrznu, jdeme rychle do tepla,“ uvítal jsi mě.

Ne, nezasmál ses tomu vzápětí. A vydal ses směrem od kostela.

Popravdě dodnes nerozumím tomu, proč jsem se neotočila na podpatku a nevydala se zpět, odkud jsem přišla. Ale byla v tobě zvláštní sebejistota, která mě vedla k tomu, abych tě následovala.

Ještě před schůzkou ses mě zeptal, zda bych raději šla do Parlamentu nebo Kravína. Jelikož jsem neznala ani jedno, zvolila jsem si Kravín. Kdybych ale věděla, že v Parlamentu vaří vynikající koprovou omáčku, neváhala bych ani vteřinu, abychom šli právě tam.

Na tom už dnes ale nesejde. Podstatné je, že i v Kravíně sis našel způsob, jak zapůsobit na dámu. Mluvil jsi převážně o sobě a dělal sis srandu z toho, co jsem ti o sobě řekla já. Dlouze a velmi podrobně sis stěžoval na svůj osud, když musíš zkoušet mladičké studentky, a ty na tebe u toho dělají sladké oči. K tomu jsi pil jedno pivo za druhým, a vždy, když sis potřeboval odskočit, nezapomněl jsi před tím říct: „Ale to není problém s prostatou, já jsem ještě mladý kluk.“

Při loučení ses pak ještě podivil, že jsem ti hned nepadla do náruče. To jsem sice nepadla, ale k údivu svému, a nyní patrně i čtenářů, mě přesto něco lákalo k tomu, abych se s tebou seznámila blíž.

Dnes mohu s jistotou říci, že by mě nesmírně mrzelo, kdybych si tu příležitost nechala uniknout. Přišla bych totiž o jednoho z nejšlechetnějších a nejsrdečnějších lidí, které jsem doposud poznala. Přišla bych o muže, který mi nechával zahrát Terezu od Waldemara Matušky kdykoliv, kdy to bylo možné. O muže, který věděl, že každou šmodrchanici se podaří rozmotat s klidnou hlavou, a který své blízké odpustil, i když se na něm provinila a odešla od něj.

Nevím, jak ty, ale jsem ráda, že jsem na tu první schůzku dorazila – i když jsem od tebe dostala vyčiněno, že jsem přišla o pět minut později. A ještě víc jsem vděčná za to, že jsem se dostavila na tu druhou. Tentokrát včas.

S láskou a díky
Tereza