Přitisknutí

Milý Jane,

ležíme spolu na matraci v bratrově pokoji. Zezadu mě objímáš a pravidelně oddechuješ, jinak je ticho. V domě panuje siesta. A já ti u toho v duchu píšu dopis.

Můj drahý, zvládáme toho spolu spoustu – věnujeme se projektům, úkolům, zálibám, lenošení.

Jsou tu však také další projekty, úkoly, zájmy a aktivity, které většinu času zanedbáváme. A to proto, že bychom se jim potřebovali věnovat každý zvlášť.

Poté, co celý den čelíme světu, nebo poté, co jsme mu čelili celý pracovní týden, chceme být prostě spolu.

A jak říkáme – nejraději sami a doma.

Uvědomujeme si, že by bylo přínosem se od sebe čas od času na hodinu (či spíše na pár hodin) oddělit, ale zvládneme to jen někdy, navíc se značnými rozpaky.

Občas mluvíme o tom, že bychom to chtěli změnit, ale hned při následující příležitosti se při představě rozdělení k sobě přitiskneme ještě víc.

Ale to jsme prostě my.

Kdybychom se neznali, možná bychom v našich individuálních záležitostech došli dál. Možná ale také ne. Protože na tom, že v určitých oblastech někam kráčíme nebo kráčet chceme, má zásluhu zejména podpora a odvaha, kterými jeden druhého posilujeme.

Spolu i tak dojdeme dál.

A to, jak kráčíme spolu…. tomu se stejně nic nevyrovná.

Tvá

Tereza