Pro dceru

Milá hypotetická dcero,

nevím, jestli tě někdy přivedu na svět.
Dnes bych si to ale přála. 

Nebylo tomu tak vždycky. 
Dlouhé roky jsem se děsila představy, že by ses mi narodila. 

Původní plán zněl – tři kluci. 
(No, to už v tomto životě nestihnu). 

Od svých deseti jsem pro ně měla jména. Pro tebe jen jedno – kdyby to náhodou „nevyšlo“. 

Toužila jsem po synech, protože je to s nimi větší pohoda a vlastně je to s nimi ve všech směrech jednodušší. 

Tak znělo mé zdůvodnění.  

Vůbec jsem nechápala své kamarádky a spolužačky, které snily o dceruškách. 

Jednou ke mně přišel sen a v něm jsem si naplno uvědomila, proč mi možnost holčičky nahání husí kůži.

Vždyť já se bojím, že bude po mně. 

Že si s ní nebudu vědět rady. 
Že nebudu vědět, jak jí dodat klid mysli. 
Že jí nedokážu pomoci, pokud se nebude cítit šťastná. 

Když jsem zvládla pojmenovat svůj strach, ulevilo se mi. 

Uvědomila jsem si, má milá, že přeci nemusíš být po mně. 

Strach z toho tě mít opadl. 

Chtění… to tam rovnou nebylo. 

Později, postupně – však přeci jen přišlo. 

Kdy? 

Až když jsem se o sebe naučila – trochu víc a trochu líp – starat. 

Až když jsem uvěřila, má nejdražší holčičko, že se, ať už budeš jakákoliv, (nejspíš) zvládnu postarat i o tebe. 

Tvá kéžby maminka