Prosba

Milá Terezo, 

ani láska tvého drahého, 
ani byt, ve kterém oba tak rádi žijete, 
ani oblíbené činnosti,
ani cestovatelské a další parádní zážitky,
ani peníze, za které si můžete koupit co potřebujete – a navíc něco hezkého…

… ti nepostačí, pokud se o sebe nezačneš lépe starat. 

Tvé tělo ti dává znamení. 
Tvá duše ti dává znamení. 

Kolik jich ještě potřebuješ? 

Kolik jich ještě potřebuješ, než najdeš odvahu? 

Než to zastavíš? 

Než se zastavíš? 

Myslela jsem si, Terezo, že to poslední znamení… že bylo tak průzračné, že tě přiměje… ale když odeznělo – odeznělo.

A tak tě prosím – prosím tě, má milá – přestaň. 

Mám pocit, že nad tebou nemám moc, ale o to víc tě prosím, přestaň. 

Zpomal. 

Zastav se. 

Nadechni se. 

Odpusť si, na co nestačíš. 

Přijmi to. 

Postarej se o své kroky. 

A jdi dál pomaleji, než jsi šla dosud. 

A jdi tak dále a dále. 

Jsme nešťastné, ale můžeme za to jen my.

A já vím, že jsme obě unavené, tak unavené, ale tohle můžeme změnit jen my.

Tak tě (sebe, nás) prosím – přestaň! 
A čiň jinak. 

Tvá
Tereza