Protireakce

Protireakce

Milá čarokrásko, 

čím více zpomaluji, tím více pozoruji zrychlení, pokud se snažím jít přes své limity. Zrychlení ve smyslu pohotového příchodu zpětné reakce na můj pokus něco uspíšit. Tu a tam totiž opět podlehnu lákavé vidině, že bych: to stihla ještě dnes; stihnu to oboje naráz; stihnu ještě tuhle jednu věc navíc… Dřív se mi to tak rychle nevracelo, ale teď, když trošku zatlačím, šup a dostanu kopanec. Přetížím se natolik, že následná “rekonvalescence” pohltí podstatně víc času, než kolik bych jej původně potřebovala k zastavení a odpočinutí. A nebo se něco rozbije, selže, a mě najednou čeká práce navíc, která by vůbec nevznikla, kdybych si dopřála chvilku klidu. 

Trošku se zlobím, ale víš, že ten hněv už vlastně nemá takovou sílu? Dokáže mě to i pobavit – aha, takže ses zase chytla na staré způsoby, prohodím k sobě. 

Jsem vděčná za to, že už mě to nepouští zpátky, protože jsem sice díky těm dřívějším osvědčeným způsobům dosáhla lecjakých úspěchů, selhávala jsem však v tom, abych se z cesty vedoucí k nim dokázala těšit. Abych se na té cestě dokázala rozhlídnout po okolí, zastavit se a ocenit, kolik jsem toho už ušla, odpočinout si a dostat chuť zas o kousek postoupit. 

Ty kopance tedy vnímám jako připomínku, kudy už nechci jít. Nejsou bezbolestné, ale zdá se, že si je zatím potřebuji ponechat. 

Časem, časem to snad půjde i bez nich. 

Tvoje 
Terokráska 

 

Psaní vám do budoucna mohu posílat elektronicky.