
Protireakce
Milá čarokrásko,
čím více zpomaluji, tím více pozoruji zrychlení, pokud se snažím jít přes své limity. Zrychlení ve smyslu pohotového příchodu zpětné reakce na můj pokus něco uspíšit. Tu a tam totiž opět podlehnu lákavé vidině, že bych: to stihla ještě dnes; stihnu to oboje naráz; stihnu ještě tuhle jednu věc navíc… Dřív se mi to tak rychle nevracelo, ale teď, když trošku zatlačím, šup a dostanu kopanec. Přetížím se natolik, že následná “rekonvalescence” pohltí podstatně víc času, než kolik bych jej původně potřebovala k zastavení a odpočinutí. A nebo se něco rozbije, selže, a mě najednou čeká práce navíc, která by vůbec nevznikla, kdybych si dopřála chvilku klidu.
Trošku se zlobím, ale víš, že ten hněv už vlastně nemá takovou sílu? Dokáže mě to i pobavit – aha, takže ses zase chytla na staré způsoby, prohodím k sobě.
Jsem vděčná za to, že už mě to nepouští zpátky, protože jsem sice díky těm dřívějším osvědčeným způsobům dosáhla lecjakých úspěchů, selhávala jsem však v tom, abych se z cesty vedoucí k nim dokázala těšit. Abych se na té cestě dokázala rozhlídnout po okolí, zastavit se a ocenit, kolik jsem toho už ušla, odpočinout si a dostat chuť zas o kousek postoupit.
Ty kopance tedy vnímám jako připomínku, kudy už nechci jít. Nejsou bezbolestné, ale zdá se, že si je zatím potřebuji ponechat.
Časem, časem to snad půjde i bez nich.
Tvoje
Terokráska