Psaní o psaní

Milá tetičko,

ač mi paměť povětšinou slouží dobře, přiznám se, že si nevybavím, co jsem si myslela, když jsem si v osmnácti letech podala přihlášku na žurnalistiku.

Chtěla jsem se stát novinářkou? Spisovatelkou?

S jistotou vím to, že pro mě žurnalistika byla celkem jasnou volbou. Jednak pro mou lásku ke slovu, jednak proto, že se zvolený obor zdál jako logickým vyústěním mých dosavadních aktivit.

Vyrábění vlastních časopisů pro členy rodiny, recitační soutěže, literární soutěže, školní časopis…

Stačil mi však jeden semestr studia a na hrudi jsem cítila tíseň kdykoliv, když jsem měla vyťukat písmenka na klávesnici.

Sama sobě i ostatním jsem tehdy opakovala závěr, ke kterému jsem došla.
Zněl:

Nesnáším psaní.

Držela jsem se jej – nu, asi deset let.
Když jsem po dlouhé době dospěla k poznání, že tomu tak úplně není, ulevilo se mi.

Pravda je, že nesnáším,
… když nedokážu najít ta správná slova, kterými bych vyjádřila to, co mám na mysli;
… když je mé psaní pod palbou kritiky;
… když zápasím s nedostatkem fantazie;
… když musím tvořit pod časovým tlakem;
… když se porovnávám s těmi, kteří vládnou slovem obratněji než já;
… když se bojím, že výsledným dílem zklamu svá vlastní očekávání;
… když musím psát o něčem, co mě nezajímá;
… když začínám větu, aniž bych věděla, jak ji chci dokončit.

Ne, nebyla by ze mě dobrá novinářka – nebo alespoň ne taková, která by svou práci měla ráda.
Nebyla by ze mě ani dobrá spisovatelka – nebo alespoň ne taková, jejíž psaní by vedla fantazie a lehkost.

Psaní je pro mě přesto potřebou.
Trpím, než se do psaní dám, trpím, když píšu.
Občas i tehdy, když si napsané po sobě čtu.
A přesto mou myslí neustále probleskují náměty a slova, která touží být zaznamenána.
Já po tom toužím.
Lačním po procesu sebevyjádření, po výsledném díle, po čtenářích…
Jsem přesvědčena, tetičko, že mému „rozporu“ snadno rozumíš, i když je ti asi velmi cizí.
Ty jsi totiž vždy měla dostatek toho, co mi chybělo – talentu i nadšení pro věc.

Kdysi jsem si myslela, že půjdu v tvých šlépějích.
Když mi došlo, že tomu tak nebude, cítila jsem se bezradně.
Připadalo mi tehdy, že už vím, co nechci, ale co tedy chci? Jaké alternativní možnosti mám?

Dnes ve volném času píši a snad budu psát i dál, své limity však nepřekročím.
Tu a tam mě to zamrzí. Víc by mě však mrzelo, kdybych se dozvěděla, že moje „nepisatelská“ cesta zklamala tebe.
A úplně nejvíc by mě rmoutilo – kdyby ses jednoho dne se svým darem nevrátila k psaní ty.

Tvá
Teruš