Sedánky v kuchyni

Milý dědečku,

měli jsme rádi ty chvíle, kdy babička odpoledne odešla pracovat „Dolů“, a my jsme se jeden po druhém, tak nějak jakoby nenápadně, s ostychem přikradli do kuchyně.    

Posadili jsme se spolu, tu a tam za znění tónů klasické hudby, kterou tou dobou rozhlas právě vyhrával.

A když jsme se dost osmělili, došlo na pravou podstatu našich utajovaných kuchyňských setkání.

Vedení d-ů-l-e-ž-i-t-ý-ch debat o životě a jak jej žít.

Mně při nich dělalo dobře to, že se mnou hovoříš jako s dospělou.  

A tebe zas asi těšilo, že si tvých životních zkušeností a názorů upřímně vážím.      

Dával jsi najevo, že si přeješ, aby ze mě vyrostl dobrý člověk. Trochu lepší, než jakým jsem tehdy byla.  

A já jsem se, dědečku, ve svém vyprávění pro tebe zase trochu lepší dělala.

Přemýšlím, dědo, jak by naše sedánky probíhaly dnes.

Když se dívám na prázdnou židli, na které jsi kdysi sedával…

Asi bychom si nyní dali navzájem víc znát, jak nás naše společné rozhovory těší?

Jo jo.

Jinak by se ale zas tak nic nezměnilo, viď?

Jo jo.

Ještě bys se mnou nebyl tak docela spokojen, nemám-li pravdu?

Jo jo.

To ale nevadí.

Víš… já se sebou ještě taky tak úplně nejsem, dědečku.

Tvá vnučka
Terezka