Sen o tom, jak jsme vyrostli

N.,

mám sen.

Za svěžího jarního nebo teplého podzimního dopoledne spolu vyrážíme na výšlap. 

Kráčíme vedle sebe, oči upíráme na cestu. 

Během výletu mi popisuješ, co ses za dobu, co jsme se neviděli, naučil a kým ses díky tomu stal, a pak ti to, co jsem se za tu dobu naučila a kým jsem se díky tomu stala, vypovím já. 

Když se pak odpoledne na konci naší společné cesty loučíme, odcházíme obohaceni a v míru.

Ach, to je sen. 

Což o to, naplánovat výlet, to bychom snad zvládli. Avšak neumím si představit, že bych někdy vedle tebe dokázala kráčet s pohledem do krajiny, aniž by mě u toho nepobolívalo srdce. Jistě, N., skrze bolest se k tomu míru dá dojít. Není to však jisté. A mně se bez té bolesti nadále žije snáz. 

Ale ta představa nás dvou na túře, tak jak jsem jí popsala, na tu by ses možná i ty rád vypravil. 

T.