Snad nejde o ruku

Milý Matouši,

s romantikou jsi na to šel poskrovnu, ale když už ses do ní pustil, tak mi to bralo dech… Jednou, když se mi zdálo, že mě snad chceš požádat o ruku, jsem dokonce po dechu lapala několik vytřeštěných a nekonečných vteřin.

Víkendový pobyt v příjemném wellness hotelu. Na recepci jsme čekali, až nás ubytují, nic neobvyklého, než mi recepční do rukou vložila dopis přímo pro mě, ve kterém stálo, že mám očekávat pobyt plný překvapení.

Malá pozornost sem a tam, vyvrcholení na mě však čekalo během druhé a zároveň poslední večeře v hotelu. K našemu stolu personál restaurace postupně donesl květiny, přání, svíčku či speciálně připravený dezert ve tvaru srdce (většina z toho se na našem stole zjevila v nestřeženém okamžiku, kdy byla má soustředěnost odvedena jinam).

Při posledním překvapení začal restaurací znít hlas Waldemara Matušky zpívajícího Terezu a světla v místnosti se opakovaně pohasínala a rozsvěcela.

Bylo to krásné, ale těžce jsem se vyrovnávala s pozorností, kterou nám věnovali okolo sedící hosté, a která se tímto gestem ještě znásobila.

Co když se mě chystáš požádat? Na moment mě to skutečně napadlo, a jak dobře víš, ta představa mě vyděsila. Ty ses – při pohledu na své nechápavě a vystrašeně se rozhlížející kuřátko – celkem dobře bavil.

Pamatuji si, Matouši, že se tě můj děs, úzce spojený s falešnou domněnkou, nijak nedotkl, ale vlastně… tak trochu by měl, ne?

A já bych jej zas asi neměla v takové míře pociťovat, ale i když o tom tenkrát Waldemar nezpíval, dnes už je pro nás stará známá písnička.

Tereza
napořád vděčná za všechna překvapení, která jsi pro ni připravil