Touha ze vzdálené plochy

Milý Matěji,

nikdy jsem nepochopila, co jsi ode mě a od nás chtěl? Docela by mě zajímalo – ty ses v sobě vyznal?

Od první schůzky to vypadalo, že se od sebe neodtrhneme. Poohlížel ses po společném bydlení a maloval sis náš budoucí život.

Až ses jednoho dne poděsil svého vlastního tempa, zavolal mi a vzal do zaječích.

Věděla jsem, až moc dobře, že by to mezi námi nikdy nemohlo dopadnout – přesto mě upřímně zarmoutilo, za jak rychlý konec to mezi námi vzalo.

Za čas jsem o tobě uslyšela znova. Tentokrát jsi připraven, nechceš nic, než abych ti dala druhou šanci.

Čekal jsi na mě, občas jsi údajně dokonce držel čestnou stráž před mým domem, místo vedle mě však bylo zadáno.

A když se opět uvolnilo, i tehdy jsi prý o mě stál a plánoval jsi schůzky, ze kterých jsi však pokaždé s nějakou výmluvou vycouval.

Ve světě písmenek jsi mě bezmezně zbožňoval, v realitě ses mě však bál.

Nedávalo mi to žádný smysl.

Na jednu teorii vysvětlující tvé chování jsem sice přišla, nemám si ji však jak ověřit.

Když jsem se tě na to po letech znovu zeptala, proč jsi žádal o setkání, která jsi posléze rušil, odepsal jsi mi: „Nevím, ale mé srdce je ti stále otevřené.“

Inu, tak tím se vše vysvětluje.

Tak se měj pěkně, Matěji.

Tereza