Umění cestovat

Vážený pane de Botton,

naučil jste mě mnohému o cestování.

Vaši knihu jsem si před pěti lety vzala s sebou na svou první samostatnou cestovatelskou výpravu.

Byla mi tenkrát na Maltě dobrou společnicí, a z toho, čím mě obohatila, těžím dodnes.

Naučil jste mě tomu, že vzrušení, radost, zen, oázu – všechno to, co cítím, když se dívám na obrázek prosluněné jemně písčité pláže s azurově průzračným mořem a palmovým hájkem v zátiší, nemusím cítit, když jsem na místě. Když na vlastní uši slyším šumění líně se převalujících vlnek a při chůzi mi chodidly protéká teplý písek. Možná je mi totiž vedro, výhled si společně se mnou užívá příliš mnoho lidí, kteří mi nedovolí tiché rozjímání, mám zatuhlý krk z nevhodného polštáře, s někým jsem se nepohodla nebo se odněkud line nepříjemný zápach.

Naučil jste mě také tomu, že při pohledu na cizí krásu občas nemusím cítit vůbec nic. Místo toho mohu raději zůstat na pokoji a trávit čas vším, čím mohu i doma – spát, koukat na Netflix, milovat se s přítelem, číst si, hrát karty…

A dále tomu, že cestování je někdy pěkná nuda. Když čekám na letišti a let má zpoždění, když už mě unavuje pravidelná přízemní potřeba ulovit si něco k snědku, když zmožená chozením popíjím limonádu v kavárničce na rohu a vlastně se kolem nic pořádného neděje.

Vím, že je toho ve Vaší knize víc.

Mnohem víc.

Mnohem mnohem víc.

Jenže já už si z ní nic dalšího po těch letech nepamatuji.

Vzpomínka na ni je mi však neustálé velmi drahá – ulevuje mi vědomím, jak jsou některé zkušenosti univerzální… připomíná mi, jak porozumět vlastním očekáváním, jak pohlížet na krásy i útrapy cestování, jak se na cestování dívat v jeho úplnosti… jak se otevřít různým zážitkům, pocitům a dojmům… být přítomná, prožívat a naslouchat okolí i sobě… nebo se o to alespoň pokusit…

Pro to vše na Vaši knihu na každé ze svých cest intenzivně myslím.

Ať už jste to tam tak napsal, anebo ne.

Pozdrav ze španělských cest posílá
Vaše čtenářka
Tereza