V tichu noci

V tichu noci

Má drahá přítelkyně, 

nedávno jste o tom hezky psala, o tom porovnávání, a jak nám činí zle…

Zase znovu vzpomínám, jak každá z nás měla tu svou ženu, se kterou se měřila. 

Ta má byla jemná i silná, zamyšlená i uvolněná, byla výrazná, kultivovaná, štíhlá, krásná, zábavná, snová, akční, a hlavně, hlavně jí bylo mezi lidmi dobře. Jak byste popsala Vy tu svou? 

Smějeme se spolu, když na to naše vzhlížení k těm ženám vzpomínáme. 

Ale kdysi nás to srovnávání s nimi trochu trápilo, každou asi jinak. 

Má milá, ani já už se dnes nechci s nikým porovnávat. Ani sebe, ani svou práci, ani svou lásku, ani své vztahy, ani svůj domov, ani své statky, ani své zážitky, ani svou životní cestu. 

Takhle v tichu noci mi to ale občas ujede. 

Zlobím se na ostatní, a pak se hned zlobím na sebe. 

V tom tichu a míru noci mi ta malost žárlivosti a škodolibosti připadá zvlášť nepatřičná. 

Čekala bych od sebe víc. 

Au. 

Jsem na cestě, připomínám si.

Teď to nevyřeším, dodávám. 

A už na to nechci myslet. 

Stejně jako na to, že bych místo toho měla spát. 

Jinak se to může vrátit. 

Tvá přítelkyně 

Tereza 

 

Psaní vám do budoucna mohu posílat elektronicky.