V tichu noci
Má drahá přítelkyně,
nedávno jste o tom hezky psala, o tom porovnávání, a jak nám činí zle…
Zase znovu vzpomínám, jak každá z nás měla tu svou ženu, se kterou se měřila.
Ta má byla jemná i silná, zamyšlená i uvolněná, byla výrazná, kultivovaná, štíhlá, krásná, zábavná, snová, akční, a hlavně, hlavně jí bylo mezi lidmi dobře. Jak byste popsala Vy tu svou?
Smějeme se spolu, když na to naše vzhlížení k těm ženám vzpomínáme.
Ale kdysi nás to srovnávání s nimi trochu trápilo, každou asi jinak.
Má milá, ani já už se dnes nechci s nikým porovnávat. Ani sebe, ani svou práci, ani svou lásku, ani své vztahy, ani svůj domov, ani své statky, ani své zážitky, ani svou životní cestu.
Takhle v tichu noci mi to ale občas ujede.
Zlobím se na ostatní, a pak se hned zlobím na sebe.
V tom tichu a míru noci mi ta malost žárlivosti a škodolibosti připadá zvlášť nepatřičná.
Čekala bych od sebe víc.
Au.
Jsem na cestě, připomínám si.
Teď to nevyřeším, dodávám.
A už na to nechci myslet.
Stejně jako na to, že bych místo toho měla spát.
Jinak se to může vrátit.
Tvá přítelkyně
Tereza