Vedle sebe

Ahoj pucle,

loni v zimě jsme se spolu byli jedno nedělní odpoledne projít po Hvězdě. Bylo to prima – hlavně to, že mi tvá milá společnost přetrhla dlouhou linii osamělých procházek.

Těšilo mě, že jsem tě po Hvězdě mohla provést a že jsem tě mohla inspirovat k nápadu, že by ses tam jednou mohl přidat s partou svých kamarádů k místním běžkujícím a sáňkujícím. To, že jsem ti to mohla ukázat někde, kde jsi to dobře neznal, pro mě bylo důležité. Stále ve mně totiž přetrvává pocit, že ve srovnáním s tím, kolik jsi mi toho ve světě ukázal ty, jsem tvůj život o mnoho neobohatila.

Ona procházka pro mě však byla podstatná i v něčem dalším. V tom, že jsem si uvědomila, že jsme stejně vysocí. Nechápeš, viď?

Než jsme se zanořili do hlavních a postranních cestiček Hvězdy, zastavili jsme se u okénka restaurace, kde sis objednal nápoj a přehryzku na zahřátí.

Když jsme čekali na výdej a zimou přešlapovali na místě, všimla jsem si během hovoru, kterým jsme si zkracovali čekání, že jsme zhruba stejně vysocí.

Vím, že jsi ve skutečnosti o pár centimetrů vyšší než já, ale jelikož se tak trochu hrbíš, není to většinou poznat.

A jelikož ses zrovna hrbil… byli jsme stejně vysocí. Byli jsme si rovni.

Abys pochopil, proč to zjištění pro mě bylo tak průlomové, musíš vědět, že jsem tě vždycky vnímala jako „někoho nade mnou“, jako „někoho, ke komu vzhlížím“.

Vždycky jsi pro mě byl v něčem nedosažitelný, nepřekonatelný. Nikdo se ti nerovnal. Adam, a pak teprve všichni ostatní.

Byl jsi první, nehledě na to, kolikrát se nedalo spolehnout na tvé slovo nebo kolikrát jsi mnohobarevné věci viděl černě nebo bíle.

Ten den jsem si konečně naplno uvědomila, že už tě vnímám jako někoho, kdo není nade mnou ale vedle mě.

Byla to pěkná, bílým sněhem pokrytá neděle.

puc