Vedoucí záchranné mise

Milý tatínku,

většinou, když s tebou chci probrat nějaké vážnější téma – začneš se ošívat, snažíš se změnit téma nebo se mi přestaneš dívat do očí a nahodíš výraz, jako že mě stejně neposloucháš. Nezřídka také z místnosti, ve které jsme, rychle prcháš směrem ven... směrem ode mě.

Dřív jsem se v takových momentech cítila opuštěně a nevyslyšeně. I dnes mě to občas zamrzí, ale už vím, že není vše takové, jaké se to na první pohled může zdát.

Před několika lety jsem procházela náročným obdobím. Bylo to zrovna v době, kdy jsem několik měsíců pobývala v zahraniční. Pravidelně jsem si však s tebou a s mamkou povídala po Skypu. Bylo mi hodně úzko, ale tys o tom nechtěl nic slyšet. Mé těžkosti jsi zlehčoval nebo jsi můj pokus promluvit o nich utínal již v zárodku.

Navázala jsem v té době kontakt s tetou, tvou sestrou žijící v Německu. Myslím, že možná i na základě tvého podnětu. A teta se za mnou do sousední země, ve které jsem v té době bydlela, vypravila jednoho víkendu na návštěvu. Celou situaci se mnou probrala a pomohla mi najít východisko z ní. Díky její návštěvě se najednou všechno zdálo skutečně mnohem snazší – a ono i bylo.

Během toho víkendu jsme se s tetou nějak dostaly i k tomu, že mým starostem nepřikládáš význam. A v tom mě teta rázně vyvedla z omylu: „Tvůj taťka mě několikrát prosil, ať za tebou přijedu,“ pověděla mi. „Přijeď za ní, prosím tě, přijeď za ní brzy a pomoz jí,“ naléhal jsi prý na ni tenkrát opakovaně.

Teta je člověk, který váží slova, a proto věřím, že tomu tak, jak to popsala, skutečně bylo. Velmi mě tehdy tvůj zájem o mě potěšil, ale nevím, zda jsme pak na to vlastně spolu někdy zavedli řeč. Myslím, že spíš ne. Asi proto, že jsi nijak nestál o to, abych věděla, jak si svou sestru kvůli mně kontaktoval.

Co ale vím je to, že mi došlo, jak těžké pro tebe musí být, když slyšíš, že tvé dceři není dobře. Je dokonce možné, že tě pak to, co se u mě zrovna děje, sužuje mnohem víc, než si umím představit – možná i víc než mě samotnou.

Nevím, jestli tomu tak pochopitelně je, nebo zda je část mé teorie pouhou smyšlenkou, díky které se cítím lépe, když se snažíš z rozhovoru se mnou uniknout. Přeci jen před tebou ale už nějaký čas řadu témat raději neotvírám. Myslím, že je to tak lepší pro oba. A mamka ode mě naštěstí neodchází – i když ani té nechci činit zbytečné starosti.

Děkuji ti ale, tatínku, že jsi za mnou tehdy tetu poslal, a že i když jsi mi to nemohl projevit napřímo, obával sel o mě a na mém štěstí ti záleželo.

Tvá Terezka