Vedu si dobře

Milý Adame,

stále je mi důvěrné, jak jsem se na sebe koukala do zrcadla při čištění zubů, seděla na přednášce zabořená do měkké sedačky potemnělého filmového sálu nebo si povídala v útulné olomoucké kavárně s kamarádkou, a sama pro sebe si opakovala: „Vedu si dobře”.

A pak jsem tě po pár týdnech viděla v Hradci Králové, a ještě, než jsem k tobě stačila nasednout do auta, abychom se přivítali, cítila jsem, že ty předchozí týdny byly LEŽ. „To jsem nežila. Žiji až teď.“

A opět jsem se v tobě (nebo spíš sobě?) ztratila.

Když jsem se v tomto věku nemazlila, považovala jsem svůj čas za drahocenný (i to mi je dosud povědomé).

Záleželo mi na tom, zda to, co dělám, je dostatečně efektivní či dostatečně zábavné.

S tebou mi to ale bylo jedno.

V tvé přítomnosti jsem prostě skutečně žila.

Když jsme se s tvou babičkou koukali na televizi.

Když jsme nakupovali maso u řezníka.

Když jsme jeli autem vyzvednout barvy na malování.

Když jsme… cokoliv.

To byl život.

Opojení životem.

Dokonce i o pár let později, když už jsme byli dávno rozešlí a já jsem vyměnila Olomouc za pražské sídliště, jsem na to pomyslela jednoho večera po cestě domů z práce.
“Vedu si dobře na to, že žiju život po životě.”

Nezáleželo na tom, kolik jsem toho prožila, kolik lásek jsem poznala – stále jsem necítila, že svůj život doopravdy žiji.

Kdy se to změnilo? Přesně to říct neumím.

Ale chtělo to můj „drahocenný“ čas.
Můj drahý čas.
Nejspíš víc, než jsem ho v tvé přítomnosti kdy strávila.

Ale to už nevadí, mé milé pucle.

Dnes se mi vede dobře.

A dokonce se o tom jako kdysi ani nemusím moc přesvědčovat.

Tvé pucle
tvá Tereza