Víla

Milá vílo, 

často si na tebe vzpomenu. Zvlášť, pokud se sama procházím tím lesem, napadne mě, že bychom se v něm mohly potkat. Ale nikdy se tak zatím nestalo. Každá jsme na jeho jiném konci. 

Chce se mi říct, že by to mohlo být jinak, potkaly bychom se v jiném čase, za jiných okolností. Klišé, co? 

Ale o tom, že by to bylo jiné, jsem přesvědčena.

Ovšem také o tom, že naše energie by na sebe nakonec narážely.

Domnívám se, že jsem jiná, než sis myslela, než by ti bylo milé.

Když jsi mě poctila svou pozorností, potěšilo mě to, připadalo mi, jako kdyby si mě všimla ta nejvíc cool holka ze třídy, aniž bych si to zasloužila. 

Nejdřív jsem za tím nic nehledala, brzy se to však vyjevilo – ty jsi to vyjevila.  

Co jsem cítila já – myslím, že jsi to znala jen z části, hodně jsem si nechala sama pro sebe. 

Ostatně jako to, co jsme spolu zažily.

Nezvládly jsme si najít cestu, jak spolu zůstat v kontaktu, ale velmi ráda bych, vílo, věděla, jak se ti daří. 

Vědět to, k ničemu by ti to nebylo, ale vždy, když si na tebe vzpomenu, doufám, že se máš co nejlépe. 

Tereza